Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Zápisky z Varů: Sklapni, vesmíre!

Kultura

  16:54
Minule jsem tady nakousl očekávání, jaká v člověku vzbuzuje název filmu a zklamání, k nimž to někdy vede. Asi si proto můžete představit, s jakými představami jsem vyrážel na projekci polského soutěžního snímku Zabít bobra. Pokud neumíte, tak byla, řekněme, smíšená.

Provařené dny Ondřeje Štindla – den čtvrtý foto: Lidové noviny

Autorovi se ale rozhodně povedlo dosáhnout toho, že jsem o jeho filmu věděl, jeho jméno si pamatoval, strávil pár chvilek přemýšlením o tom, co asi tak tenhle film může nabídnout. Slušný výkon, Jane Jakube (nebo Jakube Jane, ověřovat si to teď nebudu) Kolski! A teď k těm očekáváním. Byl tam bobr? Jak se to vezme. Byl zabit? Jak se to vezme. Režisér ten film věnoval svojí mamince. Musela být moc ráda.

ČTĚTE TAKÉ:

Na polský venkov se volvem řítí chlap, jeho psychický stav by slovenští přátelé popsali slovy „bohovsky nasratý“ (strašně ten termín Slovákům závidím). Uteče se do domku, kde se asi narodil, chová se, jako kdyby měl nějaký úkol, autoritativní hlas mu přes telefon předává kryptické instrukce, nachází všelijaké podivné indicie, klade pasti na bobry, mluví o „válce s bobry“. Taky je pěkně vynervovaný a má pistoli. Potká holku, je z toho vášnivá láska, i ten vztah je ale dost surreálný, divný. Kolského film je ale dost intenzivní na to, aby člověk neřešil význam toho všeho, co se na plátně objevuje. Zároveň ale naznačuje, že by nějaké vysvětlení existovat mohlo. Kdyby se mě zeptali, řekl bych jim: vykašlete se na to, nechte věci, jak jsou, ať si toho vašeho bobra každý nějak přebobruje po svém. Jenomže oni udělali tu nejčastější a přesto však zcela fatální chybu: nezeptali se mě. Takže se ve třetí třetině filmu divákům musí přežvýkat, co se to vlastně Erykovi stalo, že si teď na chalupě tak jančí. A ten důvod je efektní a zároveň triviální, v kontextu současného filmu může jen sotva někoho překvapit. I tak ale Kolského film patří v rámci karlovarské soutěže určitě k těm lepším.

Když člověk musí nakoukat hodně filmů během krátkého času, začne si všímat věcí. Zjistí, že autoři, kteří se navzájem nemohou znát, pracují ve vzdálených zemích na naprosto nesouvisejících tématech, někdy žijí v jakési tajemné synchronicitě. Nemám na mysli obyčejné „opisování“ nebo sledování stejných módních trendů. Jde o něco záhadnějšího. Jeden den člověk například vidí filipínský film Žena v žumpě (na blogu jsem o něm psal už dřív).. V několika scénách tam hraje výraznou úlohu sáček s thajskými instantními nudlemi. O dva dny později člověk zajde na polský Zabít bobra a.... a vidí v v něm taky scénu, v níž hraje výraznou scénu sáček s thajskými instantními nudlemi. Co jako má znamenat, tohleto? Jasně, za rok vzniknou tisíce filmů a je logické, že v některých si nějak zahrají thajské instantní nudle - ostatně, hned, když jsem tuhle úžasnou pochutinu viděl poprvé, tak mě napadlo, že by o ní měl někdo udělat biják. Třeba jsem jediný, kdo si téhle koincidence mezi filmy z Polska a Filipín všiml. Třeba se to mělo stát, protože mi vesmír chce tímhle způsobem něco říct. V tom případě sorry, vesmíre. Nějak jsem to nepobral. Stejně je to ale zajímavé. Existuje člověk, kterého by, potom co uslyšel názvy Žena v žumpě a Zabít bobra, napadlo, že ty dva filmy budou asi mít společné thajské instantní nudle.

Musím ale přiznat, že jsem zažil ještě jednu a o dost strašidelnější shodu. Jak to jenom popsat. Zabít bobra jsem viděl v úterý ráno, v pondělí pozdě večer jsem byl na americkém filmu natáčeném v přibližně stejné době. A oba ty snímky obsahovaly scénu, ehm ehm, ... Primitivní řeznou zbraní provedené amputace, ehm ehm, gonád a následné velmi kreativního nakládání s týmiž. V obou těch filmech zkrátka, slovy ministra Kopeckého neblahé paměti, někdo někomu „zaťal žílu u samýho pytlíka“ a zdaleka tím neskončil. Podělil jsem se o ten zážitek o pauze, jedna ze spolubesedujících mi vytkla, že na filmech vypichuju nepodstatné detaily. Ano, když bezprostředně po sobě vidím dva tématem a teritoriálně nijak nesouvisející filmy, jež oba obsahují scénu značně nešetrně provedené kastrace, mám tendenci to registrovat. Tím se ovšem dostáváme k té úplně nejvíc nepříjemné otázce. Co mi jako chtěl vesmír říci tímhle?? Nechci se toho domýšlet. Sklapni, vesmíre! Snad jediné přijatelné vysvětlení je, že se tvůrci filmů hraných letos ve Varech každý po svém a zároveň až nezdravě doslovně pokoušejí pokoušejí naplnit mezi našimi mladými oblíbeného adjektiva (ano, jsem v kontaktu s dobou, abyste věděli), dámy prominou, „kulervoucí“.

Jinak ale ta spolubesedující měla pravdu, po čase si tady člověk začne ve filmech všímat úplných pitomostí. Na druhou stranu - musí-li jeden strávit dost času sledováním děl ne zrovna strhujících, jinak to dopadnout nemůže. V pondělí jsem třeba byl na projekci italského soutěžního filmu, takový Baader Meinhof Komplex chudých. Strašně složitá historie, zčásti podle skutečnosti, zčásti fikce, dělo se to na přelomu 60. a 70. let, takže hodně fiatů pětistovek a sedmset padesátek. Strašná spousta Italů,, strašná spousta z nich stejně učesaných a v kvádrech. Zbytek dlouhovlasí. Baví se s jinými Italy o tom, že nějací další Italové dělají něco úplně jiného, než by normální Italové řekli. Netrvalo dlouho a byl jsem úplně ztracený. Proč se italští filmaři nepoučí u italských fotbalistů. Ti mají taky stejné dresy, ale člověk je přesto pozná. Vidí Balotelliho a řekne si: vida, Balotelli. Vidí Pirla a řekne: hele ho, Pirla. Vidí (spíš viděl) Gatussa a řekne si: tu bestii Gatussa by někdo měl konečně srovnat. Ale v tomhle filmu? Přijde Ital a člověk tápe: Je to ten anarchista? Nebo fašista, který se vydává za anarchistu? Nebo policajt, který se vydává za fašistu, který se vydává za anarchistu? A těch lidí přibývá a přibývá. A nakonec to autoři rozštípnou tím traktorem. Přes něj už jsem se nějak nedokázal přenést.

Jeden Ital na konci toho filmu jede na tajnou schůzku s Italem - plukovníkem. Ten mu totiž chce něco ukázat. Místo tak tajné, že o něm nesmí nikdo nic vědět. Plukovník se o něm dozvěděl náhodou, nějaký místní chlapík si totiž vyjel na traktoru do les a probořil se do suprtajného prostoru. Plukovník odvede návštěvu na místo - s skutečně. Mezi stromy stojí traktor - krásná vyleštěná červená šedesátková mašina, způlky propadlá pod zem. A pod ní to tajné místo - plukovník tam návštěvníkovi dlouze vysvětluje, jak o něm smí říkat jen úplné a totální nic. Nikoho nesmí ani napadnout, že tady to tady je. Skutečně nikdo a nikdy. V tu chvíli ve mě něco ruplo a začal jsem na toho lampasáka v duchu řvát: Tak hele, plukovníku, ne že bych se ti chtěl motat do toho tvýho vojákování. Ale když ti tak záleží na tom, aby tahle podzemní kuča zůstala před lidmi utajená, nechtěl bys místo mletí pantem radši řešit to, že z ní kouká vyleštěný červený traktor? Nebo co si jako myslíš, že udělají místní až půjdou kolem? Že ho jako přehlídnou? Že si ho s něčím spletou? Pozri, mama. Kremenáč! (nebo jak se to slovensky řekne). Italové!!!!! Krucínál!!!

No nic. Poučení pro dnešek: Nepřehánět komunikaci s vesmírem a traktory užívat rozmyslem.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...