9. května 2010 18:42 Lidovky.cz > Zprávy > Redakce

Žiju v soukromé lži

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Snahu o kodifikaci občanského zákoníku zahájil O. Motejl.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Snahu o kodifikaci občanského zákoníku zahájil O. Motejl. | foto: Jindřich Mynařík, Lidové noviny
Rozhovor Aleny Plavcové s Otakarem Motejlem ze 6.6.2008.

Sedněte si tuhle na rožek, paní sekretářka si pro vás přijde," řekne nám recepční Úřadu veřejného ochránce práv (dříve okresní sekretariát KSČ Brno-venkov). Žádné fronty u Příjmu podnětů. Žádné detekční rámy, jak je zvykem ve vysokých státních institucích. "Kdyby mi někdo chtěl dát pár facek, tak to veme tady zadem a jakej jsem..." navrhuje o chvíli později první český ombudsman JUDr. Otakar Motejl (75), někdejší obhájce disidentů, předseda Nejvyššího soudu a ministr spravedlnosti. Dnes ho od práce nejvíc rozptylují veverky a kočky, protože prosklená stěna jeho kanceláře ústí do zahrady. Nábytek mu vyrobili na zakázku v mírovské věznici ("možná Kajínek osobně"). Navzdory všem kampaním, nápisům na krabičkách i vlastnímu infarktu od studentských let hulí jako komín ("tlustejma dětma se nikdo neznepokojuje, a nad starým kuřákem se někdo pozastavuje pořád") a kupodivu vypadá ve skvělé formě. Pracovnímu stolu komandéra francouzského Řádu čestné legie vévodí svatý Jiří neohroženě bojující s drakem, z druhé strany mě ze své půlmetrové výšky shovívavě pozoruje sádrový trpaslík. Tu sochu svatého Jiří ostatně najdete i na webových stránkách úřadu. "Je to můj rodinný suvenýr, táta ji měl celý život a já to tahal po všech svých funkcích. Teď z toho konečně můžem udělat ctnost: Že my jsme na tom koni a lítá saň je ta mysteriózní byrokratická mašinérie, kterou je třeba potírat i za cenu násilí." Kdo zná pohádky, ví, že drakovi sice useknete hlavu, ale okamžitě mu naroste nová.

* Zajímalo by mě, kdo z vašich rodičů měl takový smysl pro humor, že vám dal k Motejlovi jméno Otakar?

To asi ani nebyl smysl pro humor. Já vyrůstal v rodině mé matky, kde nás bylo sedm bratranců a sestřenic, já nejmladší. Dědeček z matčiny strany se jmenoval Otakar, doktor Otakar Janota, pražská osobnost, vrchní zdravotní rada hlavního města Prahy, tehdejší pražský hygienik vlastně. Ten dům, kde jsme všichni žili, mu patřil. A poslední šance, že se někdo může jmenovat po něm, jsem byl já, ostatní dostali různá módní jména. Později jsem opakovaně narážel na toho schmetterlinga nebo butterflye, i kantoři ve škole to používali. Ale žádný mindrák jsem z toho neměl.

* Nedávno jste prezidentovi předal zprávu o činnosti Úřadu veřejného ochránce práv za loňský rok. Přesvědčil jste ho za těch víc než sedm let, co jste ombudsmanem, že to není jen trafika, jak kdysi řekl?

Myslím, že ano. Já se s panem profesorem Klausem znám od roku 90 a vím, že jeho pohled na právníky byl dost skeptický. Z hlediska té praktické politiky v nich viděl spíš elementy zdržující a komplikující věci. Někdy měl dokonce pravdu. A taky mě považoval za bližšího prezidentu Havlovi než sobě. Upřímně řečeno, pan prezident i já víme, že kdybych tady nebyl, kdyby tady tato instituce nebyla, chleba u nás levnější nebude.

* A nelezete si vlastně s panem prezidentem trochu do zelí? I prezidentská kancelář bývá chápána jako poslední instance...

Bývali opravdu dnové, kdy pan prezident při setkání se mnou hrál jakési karty: Já položil na stůl svoji zprávu – a on měl připravenu bilanci počtu svých stížností.

* Kdo koho trumfnul?

No tak... téměř vždycky mě pan prezident doháněl. Ale faktem je, že v poslední době mi to už nepředkládá. Myslím, že si uvědomil jeden podstatný rozdíl – a já to taky vidím, když mi lidé někdy posílají i odpovědi pana prezidenta. On se těmi jednotlivými stížnostmi ve velké většině případů skutečně zabývat nemůže, takže odkazuje lidi na nějaký systém práva. Zatímco já mám aparát i zákonné zmocnění chtít od úřadů vysvětlení a lidem odpovědět se znalostí věci.

* Jakou máte autoritu u státních institucí?

Když jsem začínal, měl jsem pocit, že jsem určitá vážená autorita, reakce byly dosti státotvorné. Ale s přibývajícími lety si úřady začaly uvědomovat, že nejsem zrovna jejich kamarád. Zejména v některých těch vyšších rovinách loajální kontakty ochladly.

* Vyššími rovinami myslíte ministerstva?

Ano. Většina starostů malých obcí s námi komunikuje velice ochotně, protože celkem právem předpokládají, že jim maličko poradíme. Jsou ale starostové některých statutárních měst, kteří, zachváceni svým významem, odmítají reagovat. U ministerských úředníků zase někdy člověk narazí na takové to sebevědomí, že oni jsou jediní znalci výkladu práva. A špičky ministerstev mají tendenci k pokrytecké vstřícnosti. Že mi dají jako za pravdu, přičemž řešení bývá v nedohlednu.

* Jste odpovědný Poslanecké sněmovně. Jak moc berou poslanci vaše zprávy vážně?

To se taky vyvíjí. Zkraje se Poslanecká sněmovna o moje zprávy víceméně nezajímala. Že by byly nějaké diskuse nebo že by se to projednávalo ve výborech, to neexistovalo. Vlastně až v tom posledním volebním období se situace změnila. Petiční výbor zprávu projednává, vloni dokonce plénum sněmovny požádalo vládu, aby se k ní vyjádřila. Je ale zajímavé, že se o zprávu vždycky intenzivně zajímal Senát, ačkoli ji má víceméně k informaci.

* Mluvíme zatím obecně. Vzpomenete si z těch tisíců stížností na konkrétní případ, který vás vzal za srdce?

Paní redaktorko, musím poctivě říct, že ne. Jeden příběh ale mám zafixován, a to jenom proto, že to byla jubilejní dvacetitisící stížnost. Jednalo se o velice starého člověka, účastníka druhého odboje, který se objevil v nemocnici téměř v kómatu. Lékařská věda ho jednoho krásného dne postavila na nohy a v domnění, že nemá nikoho ve světě širém, se octl v léčebně pro dlouhodobě nemocné a vzápětí v domově důchodců. A v rámci té pozitivní péče se stal trvale přihlášeným v domově důchodců, ačkoliv měl vlastně svůj byt. Taky byl připraven o platný občanský průkaz, který zůstal v bytě. Já se nechci domýšlet, že v tom byla jakási hra, jak se zmocnit jeho bytu. Ale ten člověk, tenkrát mu bylo skoro devadesát, si to uvědomil, obrátil se na mě a my jsme to poměrně velice úspěšně zúřadovali. Vrátil se domů a obecní úřad za ním dokonce poslal fotografa kvůli nové občance. Ty naše případy jsou ale, upřímně řečeno, vždycky nějakým způsobem smutné. Teď dopoledne jsem tu například měl paní, která na stará kolena pojala fixní ideu, že přišla o kus svého pozemku. Ona sem jezdí poměrně často.

* Počkejte, vy přijímáte stěžovatele osobně? Váš úřad má přece 99 zaměstnanců.

Je mnohem efektivnější, když zejména ty neuspokojitelné typy přijímám sám. Dokonce to má někdy dokonale odstrašující účinek.

* Vloni jste obdrželi 6062 stížností. Existují ve stěžování nějaké módní vlny?

Některé stížnosti bývají ovlivněny mediálně. V oblasti životního prostředí je teď velká móda hluk, hluková zátěž. A to nejen zvuky z předzahrádek a nejrůznějších pohostinských zařízení, ale hlavně komunální a dopravní hluk.

* Řešíte i nějaké podivínské záležitosti?

Tak mám tady třeba univerzální stížnost na letní čas. Pekař Pecka, tamhle na věšáku visí různé trofeje – a něco z toho jsou dárky od pekaře chrudimského.

* Jak mu můžete pomoct?

Je v mém popisu práce obrátit se autoritativně na Ústavní soud, aby zrušil vládní nařízení, podle kterého se stále letní čas zavádí. Problém je ale v tom, že já mohu chtít zrušení předpisu, pouze je-li v rozporu s ústavou. A já nemám k dispozici hodnověrnou argumentaci od žádného lékaře, že změna na letní čas opravdu škodí zdraví.

* Moc velkou úsporu energie to už ale zřejmě nepřináší, protože dnes málokdo začíná pracovat za tmy. Takže to není v rozporu s ústavou, ale spíš se zdravým rozumem.

Že si na letní čas stěžují někteří lidé, ale není nic proti tomu, jak ta změna rytmu vadí dobytku, kterému to nevysvětlíte. Třeba ve Švýcarsku mají sice letní čas, ale v rámci letního času upravují pracovní doby na salaších, protože dobytek bučí a chce být krmen a vyhnán na pastvu, ať mají lidi šest nebo sedm hodin. Ostatně původní myšlenka, že změna na letní čas přinese úspory elektrického proudu, je dávno překonaná. Energetické závody mají dneska spíš zájem, aby spotřeba elektřiny rostla.

* Řekl byste, že Češi si stěžují víc než třeba Němci nebo Francouzi?

Myslím, že my jsme všechny autority kolem roku 90 zpochybnili. A otevřenost těch kritik, posilovaná občasnými aférami, u nás vedla k poměrně vysoké tendenci kritizovat. Kdežto v takzvaných starých demokraciích, což vím od svých slovutných kolegů, je vyšší stupeň přiznání jakýchsi neměnných hodnot v byrokracii.

* Říká se, že u nás je dost vysoká právní kultura, ale problém je v morálce. V typicky české snaze prokličkovat, najít skulinu v zákonu...

Je to tak. Já jsem účasten nejrůznějších konferencí a příprav nových předpisů. Takže vím, že jakmile se uvažuje o nějakém novém předpisu, první se objeví úvaha o tom, jak by se dal obejít. To se koneckonců projevuje i v Poslanecké sněmovně. Kupříkladu budeme uvažovat o tom, že se bude jezdit vpravo. A teď odpůrci začnou: stane-li se, že se bude přemísťovat stádo slonů po státní silnici, a potká-li se to stádo s dvěma hrochy, budou se muset vyhnout vlevo. Jsou to někdy bizarní úvahy.

* Jsou naše úřady opravdu tak prolezlé korupcí, jak se obecně tvrdí?

Já to, paní redaktorko, nechci podceňovat. Ale u mě si stěžují lidé, kteří už nevědí, jak dál. U mě si nestěžují ti, kteří si nějakou svou cestičku najdou. Ty tisíce stížností jsou od lidí, kteří neuspěli v nějakém konfliktu s erárem. A jsou většinou prezentovány velice subjektivně, ten člověk hledá všechny možné mouchy. Ale korupčních signálů tam bývá minimálně. Obecně mám ale pocit, že jsme si u nás zvykli pochybovat o globálním oteplování a současně mluvit o korupci. Že je to trošku folklór. Pravda ovšem je, a to vím z doby, kdy jsem býval ministrem, že jsou daňové soustavy některých evropských států, které při výdajových položkách v obchodním světě uznávají nějaké procento neprokazatelných výdajů. A že tedy jsou státy, jejichž exponenti se u nás prezentují, které mají téměř institucionální potřebu hovořit o tom, že dvě, čtyři procenta účtují, aby tady někoho více čí méně korumpovali.

* Změnila funkce ombudsmana váš pohled na českou společnost?

Já jsem vlastně něco podobného většinu života dělal už jako advokát. Pro mě je stěžovatel něco, jako býval můj klient, s tím rozdílem, že klient byl povinen mi platit a já byl povinen se k němu chovat uctivě, kdežto stěžovatel nic neplatí a já k němu do jisté míry mohu být kritičtější. Jeden advokátský slogan říká, že čím více poznáváte svého klienta, tím lépe rozumíte jeho odpůrci. To platí i tady. Někdy jsou to opravdu tragické případy nedorozumění mezi úřadem a stěžovatelem jenom proto, že ten stěžovatel je tak neuvěřitelně protivnej ve způsobu své prezentace, že se mu potom děje bezpráví ne proto, že by mu chtěl někdo škodit, ale že ho už nesnášejí. A já chápu, že člověk, který nějakému úřadu denně posílá desetistránkové rozbory, jim pije krev a už to ani nečtou...

* K čemu vás osobně zavazuje funkce ombudsmana?

Vím, že jsou lidé, kteří mě na veřejnosti poznávají, takže si musím trošku dát pozor na své chování. Fronty nepředbíhám, dokonce někdy i platím jízdné v tramvaji, ačkoli vzhledem ke svému věku bych nemusel. Snažím se lidi neprovokovat a neporušovat zákon, jen mám trošku problém s těmi zákazy kouření. A lidi mě kazí, protože když přicházím do nějakého objektu, kde se nesmí kouřit, najednou se přede mě postaví popelník, který poslouží vedoucím pracovníkům úřadu jako alibi, že si konečně mohou ve své kanceláři zapálit a svádět to na mě.

* Od kouření vás neodradil ani infarkt. Jsou někdy situace, kdy je vám vaše závislost protivná?

Někdy se přistihnu, že začnu mít skutečně kvaziabstinenční příznaky. Takže mám třeba tendenci udělat si v jednání přestávku jenom proto, abych si zapálil, a předstírám jinou fyziologickou potřebu. Chápu, že během porady kouřit nelze. Tak abych učinil zákonu zadost, většinu porad, které tady svolávám, označuju za přátelská posezení, což je situace, v níž zákon tak jednoznačně kouření nezakazuje.

* Kuřáky? Neměli by už mít nějakého svého vlastního ombudsmana?

Já jsem ochoten tu roli přijmout! (směje se) Já uznávám, že kouření smrdí, uznávám, že produkuje značné množství té popelové nečistoty, což se zejména pozná na bílém ubrusu. Já dokonce připouštím, že to kouření nemusí být zdravé, i když můj aktuální plicní nález o tom nesvědčí. Po infarktu jsem rok nekouřil. Bylo mi tenkrát řečeno: netloustnout, nestresovat se a nekouřit. Já jsem sice nekouřil, ale tloustnul jsem a stresoval se. Potom jsem si zapálil a bylo všechno v pořádku.

* Kouříte víc než zamlada?

Já býval jediný ze třídy, kdo nekouřil. V oktávě nám dovolili kouřit před školou, na podzim jsem ještě chodil se třídou ven s rukama v kapse, zatímco všichni ostatní kouřili. Ale když přišla zima, připadalo mi, že jedinej tam mrznu bez důvodu. Hned vedle školy byla trafika, tak jsem si tam ty cigarety jednou koupil. Posledních třicet čtyřicet let kouřím zhruba stejně. Hodně, skutečně velké množství cigaret, ani to nepočítám, myslím, že to bude spíš šedesát než čtyřicet. A jak přituhuje v té nekuřácké kampani a řada kolegůkuřáků s sebou už ani cigarety nenosí, mnohem víc cigaret rozdám, než vykouřím.

* Je vám 75 let. Před deseti lety jste kvůli vysokému věku rezignoval na funkci předsedy Nejvyššího soudu. Dnes nemáte pocit, že vám ubývá sil?

Zřejmě jich mám méně než v těch pětašedesáti. Faktem je, že jsem v práci čím dál déle, jde to pomalejc. V tomhle směru mám výčitky svědomí, asi bych udělal mnohem líp, kdybych šel v těch pětašedesáti do penze a zabýval se třeba pozůstalostí po dědečkovi. Objevil jsem tam například pikantní kauzu – spor o dědictví po Bedřichu Smetanovi. Málokdo ví, že libreto Libuše, naší národní opery, je psáno švabachem, že to Smetana komponoval na německý text. Jméno překladatele mělo zůstat utajeno. Prozrazením toho národního tajemství vyhrožoval jeden z vydavatelů.

* Jste dnes zřejmě nejstarší Čech v tak vysoké funkci. O stáří ale moc pěkně nemluvíte. Řekl jste, že je třeba "iracionální a blbé", že "není ušlechtilé, ale zlé a smutné"...

Já mám takový nepříjemný pocit, že kamkoli přijdu, tam jsem nejstarší. Ale zaplaťpánbůh, že ve vysokých funkcích nikdo tak starý není, protože ono s těmi starými moc velké pořízení není... Já mám, upřímně řečeno, výhodu, že pracuju vesměs s mladými lidmi, kteří se ke mně chovají ohleduplně, nedávají mi najevo, že jsem o dvě generace starší. Takže se vždycky nejvíc svého stáří vyděsím ráno při holení, kdy se poprvé a naposled podívám do zrcadla a uvědomím si, že jsem opravdu starý. Ale když nastane ta situace, že je člověk chvilku sám... Já jsem vloni prodělal poměrně závažnou operaci, prý mi zachránili život. Hrozilo, že kdyby ta výduť praskla, bude rychlý konec. Já jim chtěl nejdřív poděkovat, ale nakonec jsem jim řekl: Chlapci, to je od vás hezké. Ale teď mě čeká buďto postupné řezání končetin v rámci cukrovky, nebo, když to dobře dopadne, mě porazí nějaké auto. Východiskem z těchto smutných úvah pro mě je, že si představuju, jakej asi budu mít pohřeb. Někdy mi přijde až líto, že ho neuvidím.

* No vás čeká nejspíš státní pohřeb – to je povzbudivá představa, ne?

Jak se to vezme. Já zažil opakovaně u některých kolegů pohřeb vojenský. A zjistil jsem, že úroveň klesá, že ti vojáci už neumějí ani všichni najednou vystřelit! Mně vždycky připadá, že je to spíš hon na zajíce než salva na počest zemřelého vojáka. Já teď vlastně žiju v jakési své soukromé lži. Nalhávám si, že můžu plánovat, dokonce se k tomu nutím. Když jsem se ujal této funkce v druhém volebním období, měl jsem opravdu výčitky svědomí, že se ujímám práce s programem v ní být do svých osmdesáti let! To mi skutečně připadalo jako drzost. A děsil jsem se, že to ve sněmovně nebo v Senátu někdo řekne, jestli to tedy jako myslím vážně, že tady budu do osmdesáti. Ale nikdo se kupodivu nezeptal. Já skutečně sám nevím, co bych vlastně chtěl. Služebně jezdím do Prahy velmi často, minulý týden jsem tam byl třikrát. Ale když tam jedu na víkend, tak kromě toho, že se setkám s dcerou, tam nemám žádný program. Moji kolegové jsou už deset patnáct let v penzi. Už žijí ten penzijní život, mají ty své malé důchody a já se s tím svým velice slušným platem skoro stydím mezi ně jít. Oni ten život taky vnímají jako hotovou záležitost, kdežto já vypadám, že zítra ještě půjdu na státní recepci u příležitosti návštěvy nějakého tureckého prince.

* Před lety jste ovdověl. Jste dnes rád sám, nebo vám přece jen chybí blízká duše?

Já jsem si na svou samotu zvykl a vlastně mi už vyhovuje, protože se té kanceláři mohu věnovat bez omezení, nemusím být v šest doma k večeři. Ale můj problém je spíš v tom, že nejenže jsem ovdověl já, ale ovdověla i moje dcera amám jen jednoho vnuka. To znamená, že naše rodina jsme jen tři, každý jiné generace. A nikdo z nás nemá tu svou rezonanční plochu: vnuk nemá sourozence, dcera ani já nemáme manželského partnera. Takže vždycky sedíme u stolu tři proti sobě, takový zvláštní trojúhelník.

* Jak jste se srovnal s vařením, žehlením, uklízením?

Jednak jsem byl z domova veden k soběstačnosti a taky jako malý skautík jsem se řadu věcí naučil a kupodivu nezapomněl. Třeba žehlení košil bylo pro mě vždy samozřejmostí. Velice rád jsem myl okna, protože tam je výsledek hned vidět, nevadí mi mytí nádobí. Trošku mě jen znervózňují takové ty potřeby šití, protože nejsem stoprocentní ve vedení toho stehu.

* Nezačaly vám ženy nadbíhat, když jste ovdověl?

To bych lhal, kdybych řekl, že ne, ale není to tak zlý, dá se to zvládnout. Když jsem se stal předsedou Nejvyššího soudu, měl jsem jednou úraz, to už jsem byl vdovcem. Tak mi můj řidič občas do toho mého pražského bytu přinesl nákup. A velice se tenkrát divil, že nemám na dveřích kukátko. "Musíte přece kontrolovat, kdo tam stojí. Když je tam ženská a má v tašce fén, nepouštět!" Ale ženské s fénem teda nějak nikdy nedorazily...

  • 1Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz