Neobešlo se to bez průtahů -například soudce se ji snažil přesvědčit, že to, že má dceru, není na žalobu. To naše justice vyhodnotila jako podjatost. Nakonec paní dosáhla svého.
Její právnička vysvětluje: „My chceme, aby se nemocnice chytily za nos a dávaly si větší pozor. Jejich práce přece mění životy lidí.“ To mění, u dcery její klientky například změnila smrt na život. Náprava už asi není možná, protože poslanec Boris Šťastný zatím neprosadil legalizaci eutanazie.
Ta osmiletá holčička se jednoho dne dozví, že její matka si tolik přála, aby se nenarodila, že s tím šla k soudu. Jak by naše orgány sociálně-právní ochrany dětí, které tak rády odebírají děti rodičům, vyhodnotily takovéto rodinné prostředí?
