iPhone neumí nic, co by jiné mobily vyšší třídy neuměly; spíš naopak. Přesto kolem něj vznikl takový „bzukot“, že pro mnoho lidí se stalo prostě nemožným ho nemít. Obama je první americký prezident zvolený na způsob filmových a rockových hvězd. Politický slovník na to kromě zneužívaného slova charisma postrádá výrazivo.
Výpovědi Obamových příznivců vesměs jdou rovnou k pocitům, které zakoušejí v kandidátově přítomnosti - mluví o naději, okouzlení či unesení (jeden známý televizní moderátor se přiznal, že cítí „vzrušivý pocit v noze“). Obama je mesiáš, na jehož mítincích zažívají desetitisíce lidí opojný pocit společenství, a idol, jehož portrét s do dáli zahleděnýma očima ideálně zdobí profily fanoušků na MySpace.
Tahle země není pro starý
John McCain proti tomu neměl šanci - nejen kvůli Bushovi, Iráku a finanční krizi. Každý jistě někdy slyšel o legendární televizní debatě Kennedy-Nixon v roce 1960. Vždy se připomíná, jakou roli hrála vizuální informace: že byl Nixon neoholený a potil se atd. Méně známé je, že když udělali průzkum mezi lidmi, kteří debatu jen slyšeli v rádiu, vyhrál u nich Nixon. Když jste z debat McCaina s Obamou poslouchali jen zvuk, bylo občas zřetelně slyšet, jak se McCainovi nedostává dechu. Dopustil se v dnešní době neodpustitelného hříchu - je starý.
Když přijde, což v politice stále ještě musí přijít, na věcné hodnocení kandidátových kvalit, jsme občas svědky skutečného blouznění. Obamovi příznivci vyslovují soudy, pro něž zcela scházejí jakékoli objektivní doklady.
Ti racionálnější z nich otevřeně připouštějí, že ho volí v naději, že bude dělat něco jiného, než v kampani sliboval. Na čem se zakládá jejich víra, že si povede správně? Těžko říct. V illinoiském senátu proslul svým častým hlasováním „zdržel se“, v americkém senátu po něm žádné výsledky nezůstaly.
O jediné exekutivní funkci, kterou kdy zastával, moc nemluví. V druhé polovině 90. let byl ředitelem programu, který utratil přes sto milionů dolarů na radikální reformu chicagských škol (jejím vůdčím duchem byl bývalý terorista, dnes profesor pedagogiky a fanoušek Huga Cháveze Bill Ayers). Podle závěrečného hodnocení, jež si objednali sami organizátoři, projekt nezlepšil výsledky chicagských škol ani o píď. Podobný efekt se projevuje u lidí, s nimiž Obama pracoval jako „komunitní organizátor“ v 80. letech: všichni na něj vzpomínají s láskou, jejich mizerné životy se ale díky Obamovým aktivitám nijak nezlepšily. Máme tu vůdcovství „an sich“, zcela odpoutané od jakýchkoli konkrétních výsledků. Titul Obamova životopisu, který vyšel i česky, „Od slibu k činu“, je až groteskně nepřiléhavý.
Ano, můžeme! Ale co?
V čem všem je Obamovo zvolení nové či přelomové? První černošský prezident samozřejmě, ale o tom už bylo napsáno dost, a není to všechno. Obamova životní zkušenost je atypická (což může samo o sobě být plus), a zároveň nesmírně úzká. On ani jeho žena prakticky nikdy nepracovali v produktivním sektoru. Je to první prezident vzešlý ze stále větší vrstvy amerických elit, jejíž příslušníci se živí hlavně různými formami komunikování a zároveň nejsou bezprostředně finančně závislí na kondici ekonomiky. Obama navíc od dospívání nikdy nežil dál než pár kilometrů od nějaké velké univerzity, což v amerických podmínkách implikuje celoživotní marinaci v levicové ideologii (Bill Clinton tam patřil taky, ale zároveň byl zakořeněný v Arkansasu).
Co to obnáší? Třeba despekt k lidem, kteří vytvářejí bohatství „Nechoďte pracovat pro korporace,“ vyzývala Michelle Obamová na mítincích studenty. Ale je to celý alternativní hodnotový systém, v němž je Amerika synonymem imperialismu, rasismu a vykořisťování, americký vliv ve světě je považován za zhoubný a komunismus za jen o málo horší než kapitalismus. Výrok Michelle Obamové, že je poprvé hrdá na to, že je Američanka, musel v jejím sociálním prostředí působit zcela nekontroverzně.
Obama všechny tyto názory nesdílí. Vždy dokázal náležet do nějakého prostředí, aniž by mu patřil úplně. Ale zároveň se dokázal vozit na vlnách a symbolech tak, že není vidět, kde skutečně stojí. Na sloganech jeho kampaně je nápadná jejich samovztažnost: Yes we can. Our time is now. Je to všechno „o nás“. Ale co můžeme? Čas k čemu? Jak je Obamův mandát silný, tak je mlhavý.
Výpovědi Obamových příznivců vesměs jdou rovnou k pocitům, které zakoušejí v kandidátově přítomnosti - mluví o naději, okouzlení či unesení (jeden známý televizní moderátor se přiznal, že cítí „vzrušivý pocit v noze“). Obama je mesiáš, na jehož mítincích zažívají desetitisíce lidí opojný pocit společenství, a idol, jehož portrét s do dáli zahleděnýma očima ideálně zdobí profily fanoušků na MySpace.
Tahle země není pro starý
John McCain proti tomu neměl šanci - nejen kvůli Bushovi, Iráku a finanční krizi. Každý jistě někdy slyšel o legendární televizní debatě Kennedy-Nixon v roce 1960. Vždy se připomíná, jakou roli hrála vizuální informace: že byl Nixon neoholený a potil se atd. Méně známé je, že když udělali průzkum mezi lidmi, kteří debatu jen slyšeli v rádiu, vyhrál u nich Nixon. Když jste z debat McCaina s Obamou poslouchali jen zvuk, bylo občas zřetelně slyšet, jak se McCainovi nedostává dechu. Dopustil se v dnešní době neodpustitelného hříchu - je starý.
Když přijde, což v politice stále ještě musí přijít, na věcné hodnocení kandidátových kvalit, jsme občas svědky skutečného blouznění. Obamovi příznivci vyslovují soudy, pro něž zcela scházejí jakékoli objektivní doklady.
Ti racionálnější z nich otevřeně připouštějí, že ho volí v naději, že bude dělat něco jiného, než v kampani sliboval. Na čem se zakládá jejich víra, že si povede správně? Těžko říct. V illinoiském senátu proslul svým častým hlasováním „zdržel se“, v americkém senátu po něm žádné výsledky nezůstaly.
O jediné exekutivní funkci, kterou kdy zastával, moc nemluví. V druhé polovině 90. let byl ředitelem programu, který utratil přes sto milionů dolarů na radikální reformu chicagských škol (jejím vůdčím duchem byl bývalý terorista, dnes profesor pedagogiky a fanoušek Huga Cháveze Bill Ayers). Podle závěrečného hodnocení, jež si objednali sami organizátoři, projekt nezlepšil výsledky chicagských škol ani o píď. Podobný efekt se projevuje u lidí, s nimiž Obama pracoval jako „komunitní organizátor“ v 80. letech: všichni na něj vzpomínají s láskou, jejich mizerné životy se ale díky Obamovým aktivitám nijak nezlepšily. Máme tu vůdcovství „an sich“, zcela odpoutané od jakýchkoli konkrétních výsledků. Titul Obamova životopisu, který vyšel i česky, „Od slibu k činu“, je až groteskně nepřiléhavý.
Ano, můžeme! Ale co?
V čem všem je Obamovo zvolení nové či přelomové? První černošský prezident samozřejmě, ale o tom už bylo napsáno dost, a není to všechno. Obamova životní zkušenost je atypická (což může samo o sobě být plus), a zároveň nesmírně úzká. On ani jeho žena prakticky nikdy nepracovali v produktivním sektoru. Je to první prezident vzešlý ze stále větší vrstvy amerických elit, jejíž příslušníci se živí hlavně různými formami komunikování a zároveň nejsou bezprostředně finančně závislí na kondici ekonomiky. Obama navíc od dospívání nikdy nežil dál než pár kilometrů od nějaké velké univerzity, což v amerických podmínkách implikuje celoživotní marinaci v levicové ideologii (Bill Clinton tam patřil taky, ale zároveň byl zakořeněný v Arkansasu).
Co to obnáší? Třeba despekt k lidem, kteří vytvářejí bohatství „Nechoďte pracovat pro korporace,“ vyzývala Michelle Obamová na mítincích studenty. Ale je to celý alternativní hodnotový systém, v němž je Amerika synonymem imperialismu, rasismu a vykořisťování, americký vliv ve světě je považován za zhoubný a komunismus za jen o málo horší než kapitalismus. Výrok Michelle Obamové, že je poprvé hrdá na to, že je Američanka, musel v jejím sociálním prostředí působit zcela nekontroverzně.
Obama všechny tyto názory nesdílí. Vždy dokázal náležet do nějakého prostředí, aniž by mu patřil úplně. Ale zároveň se dokázal vozit na vlnách a symbolech tak, že není vidět, kde skutečně stojí. Na sloganech jeho kampaně je nápadná jejich samovztažnost: Yes we can. Our time is now. Je to všechno „o nás“. Ale co můžeme? Čas k čemu? Jak je Obamův mandát silný, tak je mlhavý.
