21. července 2011 17:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Zpěněná krev v loveckém labyrintu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Ve kterém příběhu se objeví v lidské podobě? Jiří Kratochvil a felis domestica. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ve kterém příběhu se objeví v lidské podobě? Jiří Kratochvil a felis domestica. | foto: MF Dnes - Radek MičaReprofoto
PRAHA Spisovatel Jiří Kratochvil autorovi tohoto článku před časem řekl, že zatímco nad romány se dlouho trápí, povídky vymýšlí během procházky polesím u Moravského Krumlova, kde žije. Jde se na pár hodin projít – a vrátí se s povídkou. Jako s úlovkem.

Jistěže to není tak jednoduché a jisté také je, že spisovatel při té cestě nekoná žádnou mysliveckou činnost, takže zvěř není ohrožena. On během chůze vymyslí konstrukci pro příběhy, které se v jeho nevyčerpatelné představivosti rodí a líhnou jaksi samospádem. Mně nedělá problém vymyslet příběh, řekl mi tehdy také, ale vyřešit musím, jak ho podat, jaká omezení, jakou klec a jakou únikovou cestu mu dát. Já musím příběh nejdřív nalákat, pak ho ochočit a pak ho zase rozdráždit a nakonec ho třeba pustit. Nechat mu jen tak volný průběh a jen tak realisticky pozorovat, jak se prochází po pasece a pase se, to by mě nebavilo. To není žádný lov, žádné potěšení, vyprávět jen lineárně a realisticky, aspoň pro mě ne.

Pokud to Jiří Kratochvil tak úplně neřekl, což je velmi pravděpodobné, pak to budiž bráno jako čtenářův dojem z jeho povídek Kruhová leč. Počet jeho po listopadu 89 vydaných prozaických knih tak dosáhl druhé desítky, povídková kniha je to pátá.

Škola povídek

Je jich třináct, jsou seřazeny do knihy pojmenované podle jedné z nich, tedy Kruhové leči. V ní se myslivec skutečně vyskytuje, ovšem jako všechno se i toto u Kratochvila jeví jinak, než ve skutečnosti je, přičemž otázka, co je to ta skutečnost, je v základu samého vyprávění. Jevové věci jsou převlekem pro sebeničivou vášeň, která Kratochvilovy postavy a děje roztápí, takže ona konstrukce, na které mu tolik záleží, není nikdy nějakou chladnou, vyspekulovanou architekturou, ale soustavou rozpálených obručí, přes které jak divé zvíře přeskakuje a kudy proskakuje proud jeho vyprávění.

Kratochvil je v tomto smyslu snad nejvášnivější český prozaik, jakého znám. V žádném případě by se čtenář neměl nechat odradit zdánlivou složitostí. Jakmile se do spleti "narativních rovin a postupů" (ale to je jen takové nedůležité výrazivo) člověk pustí, jakmile odhrne závěs "literárních her", je vtažen do prostoru, kde hučí zpěněná krev a naléhavě tepe bolavé srdce.

Spisovatel na lovu

Jiří Kratochvil: Kruhová leč
Druhé město, 2011, 274 stran

O čem ty povídky ale jsou? Čtenář by měl být nejdřív uklidněn sdělením, že většina z nich je velice napínavých a mají povětšinou velmi strhující děj – to není u současné povídky vůbec běžné a mělo by to být oceněno. Dále že nejde o nějaké fantasmagorie, nýbrž o látky z tohoto časoprostoru, ostatně většinou velmi kriticky vyhraněné, ba politicky zanícené (politika patří do literatury, je to její "svalovina"). Do dějů, jež však čerpají především z věčného rezervoáru lásky, zrady, vášně, chtíče, nenávisti etc., zasahuje autor prostředky, které lze považovat za fantaskní nebo magické, ovšem nikoli v podobě, v jaké se to děje u běžné sci-finebo fantasy, ale jaksi na úrovni bájetvorné.

To znamená, že vypravěč ke svým příběhům přistupuje jako k vyprávění mytologickému, tedy k podání něčeho, co se odehrává ve věčném prostoru báje. Vypravěčem jedné (Já lóšaď) báje je mluvící, filozoficky vzdělaný kůň, který dorazil na jaře 1945 s Rudou armádou do Brna a byl ustájen ve vile Tugendhat, kterou právě vyrabovali vojáci. Kůň je svědkem znásilňování mladé Němky a sám je vojáky přistaven, aby ji znásilnil. Vtom promluví... Je to jedna z nejlepších protiválečných povídek, jež jsem kdy četl.

Kratochvilovo denní snění

V jiné povídce, jmenuje se Muchacha dormida, vypráví o fanatickém komunistovi, asketovi, který v srpnu 1968 v uniformě milicionáře ustrne nad dívkou zabitou (to je ta "spící dívka") během protiokupační demonstrace v Brně. V tu chvíli, v ustrnutí nad mrtvou obětí, se v něm otevře propast lidskosti, jež ho zároveň zahubí. Ten příběh přitom vypráví vypravěč (ano, podobá se Jiřímu Kratochvilovi) po třiceti letech jinému spisovateli, reformnímu komunistovi, který má k příběhu připomínky, neboť je konfrontován se svou vlastní vlažností. Nastavování zrcadel, která reflektují vyprávění a jeho možnosti, otvírají další perspektivy a významy. Co se to vlastně vypráví? Čí je to příběh? Kdo jím může být zasažen?

Dále je nutné říci, že Kratochvilovy povídky jsou velmi rozmanité a ani jedna se nepodobá druhé, přestože autora v nich jeho čtenář hned rozpozná. V krátkém doslovu tuto rozmanitost přímo konstatuje – Kratochvil patří k těm spisovatelům, kteří o svých textech píší sami nejpřesněji a nejvěcněji, což stěžuje recenzentům práci, protože si pak musí sami ještě něco vymyslet.

Kratochvil tam píše, že jeho "záměrem bylo představit povídku v její tematické i formální rozmanitosti", zároveň tak, "aby přitom všechny ty různorodé příběhy spojoval společný rukopis při co nejbarevnější proměnlivosti". A vzápětí vyjmenovává ony vystavené a předložené trofeje: "Groteska, hříčka, arabeska, sci-fi, love story, fantasy, legenda, povídka skoro autobiografická i povídka málem realistická, povídka mystifikace, ale také povídka s pohádkovou přílohou..."

Fatální love story, která neproběhla

Svědomitější recenzent by nyní ke každému druhu připojil název příslušné Kratochvilovy povídky, což já tu však neudělám, domnívaje se, že takto rozsortýrovat je jednoduše nelze. Příkladem budiž třeba ona "skoro autobiografická povídka", za niž lze snad považovat nejvíce povídku Insomnia, jež je podána v ich-formě a obsahuje řadu motivů ze spisovatelova života: první literární vstupy koncem 60. let, zakázanost ve dvou dekádách následujících, otevření literárního světa a jeho možnosti, které ale už přece jen přišly pozdě.

A do toho zase fatální love story, která vlastně neproběhla, story s tajemnou ženou, která trpí nespavostí a hyne bláznivou láskou k jinému muži, takže se jejich cesty prolnou jen jaksi záhrobně a v jiném než reálném světě. Co je z toho "autobiografie", co "denní snění"? A nepatří denní snění, tedy fantazie a nevyplněné touhy také do "biografie"?

Dnes už mimořádně rozsáhlé dílo Jiřího Kratochvila je jedním proudem denního snění, které protéká naším časoprostorem. V čase postupného zániku literatury je u nás jejím nejsilnějším majákem. Že jeho světlo lidé tak málo vidí, patří k tomu zániku.


  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz