Avšak možná ještě dřív než marketingu začne stárnoucí populace diktovat politikům. Již dnes jsou senioři významnou voličskou skupinou, jenže je k nim přistupováno čistě utilitárně – slíbí se třináctý důchod, a je posekáno. Senior vycvičený životem v reálném socialismu je flexibilní, tvořivý, skromný a vlastně velmi vděčný. V neposlední řadě pak od vlády vlastně nic nečeká.
Jakmile si své stárnutí začnou připouštět velice silné a vlivné ročníky počátku sedmdesátých let, jistojistě přinutí politiku změnit směr. Vždyť i dnešní nesourodá vládní koalice má vlastně jedinou programovou shodu – reformu penzí a zdravotního systému. Což je do značné míry zásluha, či vina (podle úhlu pohledu) "mladých" zpřed dvaceti let.
Až tyhle ročníky, které nemá šanci nikdo přečíslit, spatří na obzoru nemilosrdně se blížící konec pracovní aktivity, teprve nahlédneme, zda jsme společností sobeckou, či altruistickou. Zábavné bude pozorovat zejména ty, kteří "odmítají stárnout".
Už dnes lze vsadit na to, že seniorům přestane spousta profesí (zdravotníci, policisté) říkat paušálně a familiárně babi, dědo. Stanou se, stejně jako my (prozatím) v produktivním věku, paními a pány.
