(2) Hůlová: Rozevírá se za ranní rosy jako na jemný poklep chytrý telefon

Pokračování

Ulice, kterou vidím z balkónu, je dusivý koláč svět, kterým se zalknu, pokud se jen trochu vážně pokusím jej slupnout ve víře, že je malinou, která se mi čtverácky podbízí. Kontruji: malinou nejsi, nedělej se. Alespoň nějaká protřelost, že s lety přichází, když čas jinak jak povodeň břehy trhá prožité na kusy, co nemilosrdně odplouvají do šera scuknout se za oponou v kontinent falešných vzpomínek. 

V hlavě si porychtovat všechny ty mikrosilnice, mikrodomky a tušené mikrolidi v nich, co se zjeví za mraky, když se oblaka před přistáním letadla odhrnou jako závěs a hleďte, jeviště plné dojemností. Kolik z mých spolucestujících by tu a tam nechtělo shodit na mikrodomek buch nějakou bombici? Bude oheň, prima září! No bóže. Vždyť lidé v mikrodomcích bývají často spíš zlí než dobří a hlavně je jich tolik, že úbytek by ani nebyl nijak markantní. Z letadla rozhodně ne a cestujíce po zemi byste se museli v euroregionu pořádně dlouho doptávat, kde je těch pár zbořených baráků, a sousedé z vedlejší vsi by vám řekli, že o tom slyšeli v televizi, ale kde to přesně je, tak to by je samotné tedy také zajímalo. Ačkoli nejspíš ne a auto by vám také nepůjčili. Od toho jsou tu autopůjčovny, to nevíte? 

Komu se nikdy nestalo nic zlého? Až by jeden brečel, kolikrát to jistým lidem osud napařil a to zcela pro nic za nic. Co je proti tomu jedna jediná bombice, zvlášť když si jeden předem zjistí, že v mikrodomku bydlí grázl falešně čerpající eurodotace na svou výrobnu pastelových drtičů a hraje to na to, že nikdo neví, co to pastelový drtič znamená, natož aby se vyznal v paragrafech zákona o drtičkových přívodnách. 

Uklouznu vždycky tak daleko až k technologiím, když nechci mluvit o té své. Té stávání se novinami bez čtení denních zpráv, protože k asambláži dneška až na výjimky bohatě stačí včerejšek a k tomu zase den, jenž ho předcházel a kolem a kolem, couvat se dá přes rokoko, Egypt, dobu kamennou, přeslice s plavuněmi a anorganické buňčení až k prapolévce mléčné dráhy, již předchází pouze věčný klid nebytí, po němž se mi stýská jako na škole v přírodě dětem po mamince. 

Je jedno, jakou máte metodu. Zda zteč chcete uskutečnit v podobě šatního mola zavřeného v černé skříni nebo zcela a originálně po svém. Jen přitom mějte na mysli, že co vyženete dveřmi, oknem se vám vrátí zpátky. Celé to začíná a končí v jediném bodě a nula to nebude, protože nula je žrout a stvoření plivník a koloběh života had zakouslý do vlastního ocasu a to už vím, že se mi pálí polévka, protože skutečnost o sobě dá pokaždé nějak vědět. Něčím si mě přidělá jako kosmonauta šlahounem k vesmírné lodi, když mění na podvozku těsnění a hrozí, že by upadl šejdrem do vesmíru a celý zbytek života už strávil jen tím padáním. 

Neboli běžím do kuchyně a cítím, jak mi pruží kotníky a kachličky v kuchyni se míhají jako barevné fleky rozverné izolace, když metro přijíždí do stanice Staroměstská, a pak civím do rendle, vře jako magma a podobnou má ta vyvařená rajčatová polévka i vazkost. Lžící drásám spodek a čichám, zda je připálení závažné, odškrabuji, přehrabuji, přelévám a na závěr cvrnknu trochu mléka. Smetana bohužel došla, celou jsem jí předchozí den vycmrndala do kávy. 

Jinak jsem ale asketický introvert se sklonem ke slovnímu exhibicionismu a darem říci mnoha slovy nic a něčím jiným ten zbytek, a kdyby má drahá polovička řekla, že úsměvem, bez váhání bych řekla, Jardo, to jsi nemusel. Vždyť se smávám tak málo a nejčastěji, když jsem doma sama a nikdo mě při tom nevidí. Nainstaloval jsi mi tu snad nějakou kameru, když jsi mi tu zaváděl internet a maloval obýváky? Kameru, co mě vidí smát se a tobě pak žaluje, že to smání s tebou nedělám zdaleka tak často jako s těmi třemi pokoji a kuchyní, kde se právě teď chichotám nad tou připálenou polévkou? 

Jarda je koumes. Praktičtí muži mi ostatně imponovali odjakživa. S manželem už se nevídáme, ale propadla bych se do země, kdybych měla říct, že ho nemiluji. Láska neumírá. Ta opravdová. Jen hybernuje jako kosmonaut pod poklopem krytu podobným rakvi, když raketoplán letí na planetu vzdálenou stovky světelných let a herci mají při přistání vypadat stejně jako prve. 

Nevím, proč musím tak často, přestože hovořím ve skrze o pozemských věcech, skončit nakonec u kosmonautiky, které není nic tak cizí jako ryzí cit, kdy hovoří především duše. Těla útrpně čekají, co spolu duše vyšmajchlují a jestli na ně, na těla, vůbec dojde, anebo zůstanou v před připravené poloze "stand by". Jako zaklapnutý laptop, který sice neustále tiše vrní, ale produktivitu nevykazuje, ačkoli energii ze zásuvky prokazatelně vyžírá. Onehdy jsem četla, kolik stokorun ročně takhle spící laptop spase, a asi to mělo uživatele vyděsit, ale mě to spíš uklidnilo: krmí se proudem, tomu rozumím. 

Protože dnes už samo rozumění je něco a jen tak si s ním na ulici ruku podáte s menší pravděpodobností než s vaším oblíbeným seriálovým hercem, který schován za černými brýlemi nakupuje mléko, sýr a vejce a jeden si říká i ty? Já myslel, že se živíš herectvím, a ne kaloriemi, a je to podobné překvapení jako pro dítě, že i paní učitelka chodí na velkou a na límci má omrvinku od snídaně. Jaký div, že nebydlí ve škole a neživí se otřeným prachem z vycpaných kabinetních sov a výpary ze zkumavek. A takovému objevu se říká přijít o dětskou naivitu a je to prozření mnohem zásadnější než při všech těch pokusech s chlorovodíkem na kroužku mladého chemika, kterým si učitelka přivydělává po své řádné pracovní době. 

Tuhle úču ostatně potkáte na ulici častěji než onoho oblíbeného seriálového herce, který frekvencí svých televizních převleků hravě strčí do kapsy počet chvil, kdy rozumíte světu. 

Říkám jí úča, i když drdol ani přísné vrásky kolem úst nemá (zatímco herec si to po čtvrti sviští autem s kouřovými skly, učitelka najezdí identický počet kilometrů jen ke své škodě ve své Škodě Fabia), ačkoli možná se jí už od posledka udělaly a jen je z tribuny svého balkónu nevidím. V každém případě má džíny z Dieselu. To poznám i z výšky, když jde blízko mého baráku. Boty vypadají fungl nové a svetr hádám Marlboro kolekce letošního jara. Je to ten typ s krátkými vlasy, co si myslí, že někoho dnes u žen ještě zajímá nějaká chlapeckost či co. Nějaké přijď si mě objevit a já jen pro tebe po pár týdnech oťukávání místo králíka vytáhnu z klobouku tygra a bude to tygřice a jako nikdy s nikým se s ní poměješ. Tak na tyhle skrývačky já seru. Femme fatale a obyčejná ženská vypočítavost to samé v bledě modrém rozhodně nejsou a modrý svetr úči je vypočítavý také, má k němu totiž i modrou šálu a modré tkaničky a v tu chvíli ztrácíme muži i já zájem. 

Jarda to vždycky věděl. Že ženám rozumím. Že je mám skrz naskrz promerčené jako letištní skener své cestující a ano, kdyby šla ulicí nějaká s pytlíkem omamných látek skrytým ve svém rektu, dost možná by mi to uniklo, ale na co si hraje, to září jako majákem a já pípám o sto šest jako ten skener na letišti, když si cestující zapomene odepnout pásek, pokud mi žena jak v košíčku pod vrstvou čerstvých jahod ty shnilé servíruje něco, čím není. Podobně jako netopýr pípá ultrazvukem a lidská rasa z toho neslyší než ticho, mně řve radarka jak majáček na ambulanci, co se řítí městem s těžkým případem, přestože má ta žena zřejmě pocit, že to jediné, čeho jsem si všimla, je rtěnka, co ji má rozmázlou po zubech, o té jediné se jí decentně zmiňuji. 

Také neříkáte na počkání, co si o tom druhém doopravdy myslíte? Říká se tomu dospělost, ale mylně, protože můj Jarda je chlap jako hora a mluví se mnou úplně bez obalu. Co na jazyku, to na srdci. Budeme žít spolu, miluju tě. Ale copak to šlo? Říká mi lásko a vždy spraví v mém bytě vše, co se porouchá. Na světě není nic, čemu by nerozuměl, z věcí, kterým jsem nikdy nerozuměla já. Kde se vaří internet a jak to, že je nafukovací. Proč proud teče drátem, ale nejde ho schovat na uložto.cz na potom. Proč letadlo nespadne, ale létající kolo nikdo nevymyslel. Proč mi v počítači přeskakují okna a okenní tabule v mém bytě rychlostí nula nula jedna bez ustání stékají dolů, ale přesto nikdy nestečou. Nestihnou to za celý jeden lidský život. Takhle je krátký. I ten váš. Ani tabule okna během něj nestačí stéct. A v takovém šibeničním termínu má člověk něco pořádného stihnout? Vše samozřejmě záleží na tom, jak se na to jeden dívá, a správně, nic banálnějšího se na to říct nedá, ale světe div se, někteří lidé nepřijdou ani na tohle. Hlavou buší do zdi na tom stále stejném místě nebo si myslí, že na prodlabání tunelu skrz skálu, a je jedno, zda je to masiv čedičový, rodinný nebo pouhých zvyků, stačí obyčejná čajová lžička, kterou o sobotě ujídají sachr, když přitom i dynamit je leckdy málo a výbuch se musí cynicky zopakovat a někdy i potřetí a napočtvrté. 

Věc je to čistě silová. Duchovno se krčí v koutě a čeká, až bude po všem, aby vyskočilo a slízlo smetanu, ale přitom jde o čirou věc energie a, a říci to musím, maskulinní síly. Prostě se do toho buší nejlépe pneumatickým kladivem, a pokud by byl někdo tak blbý, že by vydlabal tunel a pak by jím nejraději nikam nelezl, nechť se poučí na Švýcarsku. Tam musí každý tunel nejen vydržet, ale být také snadno zbořitelný v případě, že by země čelila útoku nepřátel, a neříkejte mi, že žádné nemáte. Švýcarská domobrana s flintami v rukou tunely odpálí a skryje se v srdci země. Žádní blaničtí rytíři, přátelé. Nepřijdou. Je to celé na nás.

Konec