Rocker si nenechá poroučet
Nevím, jestli slovo rocker má dneska ještě nějaký význam. Naivní kluci určité generace, jako třeba kdysi já, za ním viděli obraz člověka, který si nenechá poroučet a zvlášť ne od Nich – mocných a sešněrovaných tohoto světa. Nedává si bacha, je nepřizpůsobivý – v dobrém i ve zlém. V době, kdy jsem začal naplno vnímat svět, byl ale Olympic součástí právě toho Oni. Asi to vůči nim není úplně fér – nikomu neubližovali, nešli přes mrtvoly, jenom se v tom režimu naučili docela úspěšně přežívat. Je to už dávno a nevím, jestli tyhle věci ještě někoho zajímají, Petra Jandu, počítám, asi nebude dvakrát bolet, že jsem si jméno jeho kapely v sedmé třídě na penál propiskou nenapsal. Dneska už vím, že i ti, ke kterým jsem tehdy vzhlížel, byli lidé všelijak problematičtí, že rockerství je častěji póza než postoj, že existuje spousta způsobů, jak se zaprodat, že je spousta žump, do kterých člověk může spadnout, ani neví jak. „Olympici“ měli jenom to štěstí, že mi to předvedli jako jedni z prvních. A ty první si člověk většinou pamatuje. ?
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN ondrej.stindl@lidovky.cz
