Přes diskuse, které lze o Karlu Gottovi vést, to byl první a největší kandidát na poctu tohoto typu. Nikdo neovlivňoval český střední proud od 60. do začátku 90. let více než on a je to skutečně náš jediný popový interpret, kterému se podařilo prorazit aspoň do některých zahraničních zemí. A v jeho životním příběhu se odráží podstatná část hudebních dějin Česka se všemi uměleckými i morálními vzmachy i pády.
Jestli trpí výstava nějakým formálním nedostatkem, je to její přehuštěnost. Tvůrci neznali míru a zahltili „kóje“ výstavního prostoru skutečně obrovským množstvím zejména fotografií, novinových výstřižků, různých tištěných dokumentů a obalů desek, přičemž zdaleka ne všechny lze považovat za nezbytné.
Překvapivě málo je zde naopak exponátů, které by asi Gottovi fanoušci více vítali. Tedy předměty s ním lidsky svázané. Je tu pár koncertních kostýmů, pár knížek z knihovny, pár gramodesek a ručně popsaných audiokazet (výběr interpretů je mimochodem jedním z nejzajímavějších dojmů z návštěvy). Ale proti všem těm v podstatě nudným trofejím, Slavíkům a podobně, jich je opravdu málo. Tady je oné adorace víc než sdělení.
Je pozitivní, že se výstava nevyhýbá ani citlivým okamžikům Gottovy kariéry, jako je tzv. Anticharta, byť by k ní neškodil zpěvákův komentář. Co ale například tvůrci výstavy obešli zcela, to jsou nejednoznačné reflexe Gottovy tvorby v médiích. Myslím, že zpěvák Gottova formátu by aspoň jednu ukázku záporné recenze na oslavné výstavě snesl.