Amálie si nic nenamlouvá a vnímá věci přesně: „Pětatřicet, to byl věk, kdy už své okolí, lidi i události stačilo sledovat jen periferně, člověk si všechno dokázal rychle domyslet.“ Přičemž má tu smůlu, že hledá muže, s nímž by žila, ba otce svých potenciálních dětí, v intelektuálním prostředí: „Kde se takový uhrančivý zjev bere v tomhle světě literatury, kde už každý každého zná a všichni, kdo mohli, už se všemi, co chtěli, něco měli?“ Naděje je již víc než malá. Dá se tak říct, že Amálie tuší, že je něco neodvratně špatně, že promáchla, že sáhla do tmy a nahmatala vypasené prázdno.
11. září 2021 14:00
