A advent, jak se říká: čas vhodný k usebrání a vůbec obnově, je v plném proudu. Advent, čas příchodu. Jo, skutečně už zas přichází, či spíše tryskem kvačí k nám, ta omamná pěna dní, drsně bičovaná předvánoční dárkovou štvanicí. Uch!
Vážně, nejvyšší čas, aby se jeden zastavil a opravdu pořádně usebral. Tak třeba mně se to včera večer povedlo.
Jak to bylo?
Ověšen pamlsky, textiliemi, šperky, naditými balíčky, luxusními igelitkami a tak dál, motal jsem se u nás na Vinohradech v závějích, brouzdal mlhou, kličkoval vločkovým krupobitím, klouzal po ledu, až jsem se konečně zastavil, protože jsem se praštil do hlavy.
O tu schránku.
Kovová schrána ve zdi. Bejbybox, no! Ten mezi I. P. Pavlova a náměstím Míru. Už je jich v Čechách pěkných pár desítek. Je tam nápis: „Stiskněte tlačítko a otevřete. Po vložení dítěte zavřete dveře.“ To přece každý zná.
Sotva jsem se probral, prohmatal hlavu a zjistil, že mi nikdo dary neukradl, kdepak taky na Vinohradech, uslyšel jsem to... Slabounký kvil.
Otevřel jsem oči. A vážně, bylo tam. Úplně malé miminko. Musel jsem tu škatuli otevřít hlavou nebo co. Nevím! Ale byli jsme tam sami. Ve tmě a mrazu a vánici. Já a úplně malý, křehký Pražánek, nebo Pražanka, to vážně vím. Co teď?
Přiznám se: velmi jsem se zaradoval. Takhle bezpracně přijít k úplně novému miminku! Vánicí už ho nějak pronesu, v taškách mám ještě místa habaděj. A žena ho doma už nějak nakojí nebo co, říkal jsem si.
Miminko ale promluvilo. „Nikam s tebou nejdu,“ povídá. „To ty přijdeš za mnou!“ řeklo. A hop! Skočilo bosýma nožkama rovnou do sněhu. A hned se vydalo tmou směrem ke svaté Ludmile přímo na Mírák. A rázovalo nahaté a mrňavé tím sněhem docela zdatně. Něco takového jsem ještě v životě neviděl, vážně! Snad není divu, že mi příchod mimina připadá docela zvláštní. Ale opravdu to tak bylo! Tady nejde o nějakou tu, ech!, náboženskou propagandu. Kdepak. Vůbec ne. Kdo mi nevěří, ať si tam klidně běží. Ty miminčí stopy ve sněhu snad ještě jsou. Pokud teda zase nesněžilo.
O autorovi| JÁCHYM TOPOL, redaktor LN
