Druhé dítě, dovolená v Jugoslávii a pak už jenom samá pozitiva a sociální jistoty. Slayer vydali novou desku. Tom Araya, zpěvák a baskytarista, který na posledním turné vypadal jako pozdní Saddám Husajn s tím rozdílem, že nebyl odsouzený k trestu smrti, sice vyhrožoval, že už se na nová dobrodružství cítí moc starý, ale ukázalo se, že jejich World Painted Blood je začátek albové trilogie, která má končit až v roce 2011. No jasně, vždyť pozitiva. A jistoty.
Renesance vinylových desek je v plném proudu, psali to na internetu, takže je to pravda. Když se stane nějaká „podivnost“ standardem a každý se s novou situací smíří, je třeba šokovat něčím jiným. Třeba tím, že vydáte album na kazetě. To udělala mladá česká rocková dvojice Sade (myspace.com/sadesongs). Ta se vůbec rozhodla pobuřovat veřejnost i jinak, třeba tím, že nemá baskytaru. Kapela bez basy? Zeptejte se frontmana Slayer, co si o tom myslí. Nebo Lemmyho z Motörhead. Nicméně zpátky k tomu formátu. Donedávna jsem kazety používala, moje auto bylo rok výroby 1995 a autorádio jsem schovávala pod sedadlo spolujezdce. Pod svícnem je vždycky tma. Měla jsem tam spoustu kazet, třeba Slayer, Motörhead, Franz Ferdinand nebo namluvenou učebnici amerického slangu Sinclaira Nicholase. Do koloritu vozidla, silnic a obecně obvyklé dopravní situace v Praze zapadl zaprděný zvuk docela přesně. Pak mi všechny kazety někdo ukradl, s autorádiem a vlastně i s celým autem. Po pár měsících jsem zjistila, že jej jen magistrát mého města označil za vrak a nechal beze stopy zdemolovat. Za sebe i za kluky ze Sade, kteří to na jiném nosiči nevydali, doufám, že ten status vraku nezpůsobila právě ona sbírka kazet.
