* LN Vím, že Bondyho znáte velmi dlouho. Jak jste se seznámili?
Spolužák z výtvarné školy bydlel na Úvoze, poslouchali jsme u něj pokoutní nahrávky Plastic People. Chodil svému otci se džbánem pro pivo ke Sluncům a tam seděl stařík, který vypadal jako Bedřich Engels, a tak vesele mával půllitrem. A když jsme se dozvěděli, že to on píše Plastikům texty, bylo to, jako kdyby v té hospodě vybuchla bomba. Přisedli jsme si...
* LN Malá Strana, plná hospod, byla tehdy podivuhodné místo.
Kdo šel v roce 1973 Nerudovkou vzhůru, mohl během čtvrthodinky potkat Zrzavého, Sudka, Kemra, Kosíka, Kohouta i Bondyho. A také spousta místních podivínů, opilců, figurek jak od Nerudy. A v každé hospodě zasedala nějaká pozoruhodná vlasatá společnost.
* LN Považoval jste Egona Bondyho za svého učitele?
Když jsem teď na velkém plátně viděl, co si Bondy (přesněji Ivan Heinz) odžil na přelomu 40. a 50. let, znovu jsem se rozpomněl, co v druhé polovině 70. let čekalo na mě. Blázinec kvůli vojně, pokusy o emigraci, strach, že tě zavřou, protože se vyhýbáš práci... Nešlo tedy o to, že by byl Bondy vzorem, ale kdo si chtěl uchovat stejnou míru svobody, musel očekávat, že bude muset absolvovat podobný existenciální „trénink“ jako on.
* LN A teď o filmu 3 sezóny v pekle – o filmu podle Bondyho knihy jste mluvil už dávno.
Někdy v lednu 2004 jsem byl na Bertoluciho filmu „Snílci“ a problesklo mi hlavou, že něco podobného, ovšem dramatičtějšího, zažil Bondy s Honzou Krejcarovou. Hned jsem si udělal koncept. Synopsi jsem Bondymu poslal do Bratislavy a začal psát scénář.
* LN Myslel jste na režiséra?
Souběžně jsem námět nabídl Davidu Ondříčkovi a Tomáši Mašínovi. Vždy se mi líbily Tomášovy imaginativní klipy a byl jsem přesvědčen, že téma volá po surrealistickém pojetí mnoha scén i obrazů. Tomáš ovšem tu látku začal postupně přešívat tak, aby to bylo divácky stravitelnější. Rozpočet zněl fantaskně: 80 milionů!
* LN A Bondy?
Spolupráce s ním byla taková, jaká může být s básníkem, který trpí maniodepresivními výkyvy nálad. Prvně napsal ve stavu exaltace: Že jste to vy Čaroději, máte volnou ruku. O týden později se ozval ze stavu deprese: Nemá to pražádný smysl! A tak to pokračovalo.
* LN Jak to tedy dopadlo s právy na Bondyho Prvních deset let, ze kterých jste při tvorbě filmu vycházeli?
Na můj scénář už se dávno sháněly prachy, ale práva visela ve vzduchu. Vystihnout, kdy Bondy nebude v depresi, bylo těžké. Nakonec to vyřešila Monika Kristlová, producentka Dawsonu. Myslím, že odletěla do Bratislavy a koupila Bondymu milion jeho oblíbených neslazených jogurtů. Za rok Bondy vzplanul, a když jsme se sešli na jeho pohřbu na Malvazinkách, v „kasičce“ Dawsonu už bylo asi šedesát grantových milionů.
* LN Jak se vaše práce na filmu vyvíjela dál? Původně jste byl hlavním autorem scénáře vy.
Tím jsem zůstal tři roky, kdy se na scénář sháněly peníze i herci. Pak do toho nutně vstoupil ekonomický a dramaturgický pragmatismus. Kdyby se to mělo točit jen podle mého, nestálo by to 80, ale 100 milionů a film by trval 3 hodiny. Natáčení jsem sledoval jako spoluscenárista a nechával jsem se překvapit.
* LN Takže váš scénář prošel úpravami, v čem se výsledek od vašeho pojetí liší?
Moje pojetí bylo pietnější vůči předloze. Na druhou stranu jsem si přál, aby vizuální stránka filmu byla poněkud fantasmagoričtější. Aby z toho byla cítit horečnatá imaginace, která činí ze všedního života neustálý svátek nebo permanentní vzpouru. Tomáš Mašín se snažil od reálné předlohy kousek poodstoupit, zjednodušil příběh i dialogy a akcentoval „love story“, čímž zabrnkal na sentimentální strunu, kterou mají diváci rádi.
* LN Je něco, co vám na tom filmu chybí?
Je prý autorskou slušností uvádět v titulcích filmů všechny, kdo na scénáři spolupracovali. Byli jsme dva. Snad tohle…
* LN A něco, co třeba přebývá?
Zdá se mi to celkem vyvážené. Ale třeba hrdinův pokus o sebevraždu, který patřil do první třetiny filmu a režisér ho natočil, ve filmu není. Jemu to z nějakého důvodu přebývalo a mně to trochu chybí. Rád bych tam také viděl slony na pavoučích nožkách, kteří následují průvod únorových revolucionářů, anebo Stalina močícího na Hradčany.
* LN Co myslíte, že by Bondy na film řekl, kdyby ho mohl vidět?
Řekl by, že to s Bondym nemá nic společného. Přesně tak, jak jsme se dohodli, než prodal produkci práva. A osobně si myslím, že by se smál pod fousy, protože žádnému jinému českému básníkovi, nadto invalidnímu důchodci, nikdo nepostavil k osmdesátým narozeninám „filmový pomníček“ za osmdesát milionů. Nepochybuju, že se teď zvedne náklad jeho knížek!
* LN Vánoce za dveřmi, všude voní cukroví. Škoda, že k tomu nemáte něco „bondyovského“.
Kdo říká, že nemám!? Jednou mě Bondy pozval, pekli s Julií vánoční cukroví. Moc cukrově to tam ovšem nevonělo. Recept je jak z kuchařky pro žebráky.
* LN Bondyho vánoční cukroví?
Jmenuje se to „vánoční sardinky ve vaničce“. Plát listového těsta rozkrájíme na obdélníčky 4x6 cm. Na každý položíme sardinku. Ale pozor: předtím z ní musí odkapat olej! Okraje těsta přehrneme k rybičce, aby střed zůstal volný a sardinka byla vidět. Po upečení ji pokapeme citronovou šťávou. Dozdobíme petrželkou a trochou bramborového salátu. Tak dobrou chuť!
