Před čtyřmi lety projednávala britská Komise pro lidská práva zajímavou kauzu. Zajímavou už z toho důvodu, kdo koho žaloval a co bylo předmětem obvinění. Na pomyslné lavici obžalovaných seděla média. Přesněji řečeno britský tisk. Důvod k obvinění - „způsob, jakým média informují o nás a našich aktivitách, je natolik negativní, že u veřejnosti vyvolává příznaky morální paniky“.
Důležitá jsou slova „nás“ a „našich“. Toto obvinění vzešlo z popudu mladých lidí. Nesouhlasili se způsobem, jakým o nich psala média. Po formální stránce zastupovali v této kauze hlas mladých komisaři Al Aynsley-Green a Kathleen Marshallová z výboru pro práva dětí ve Skotsku a v Anglii. Během procesu zaznělo z úst komisařů nařčení médií z „démonizace mladých“. Byla doložena fakta. Sedmdesát procent z článků o mládeži v tisku je negativních. Citace z novin usvědčily britský tisk, že pravidelně v souvislosti s mladými užívá výrazy jako „krutý“, „odpad“ nebo „hrozba společnosti“.
V této kauze - nazvěme ji „mládež versus média“ - jsou podstatné dvě věci. Jednak prvotní podnět vzešel od samotných mladých lidí. Tento fakt nasvědčuje tomu, že mládež nezaujímá pasivní postoj k tomu, co a jak se o ní píše v médiích. Zadruhé sedmdesát procent negativních zpráv ještě neznamená, že sedm z deseti mladých lidí je deviantních a představují hrozbu pro společnost. Sedmdesát procent článků vyobrazujících mládež jako problém ale zvyšuje pravděpodobnost, že veřejnost začne mladé lidi jako problém vnímat.
Morální panika Jakmile začne veřejnost vnímat cokoliv (nejen mládež) jako společenský problém, dochází zpravidla k zásahu institucí, které se snaží „problém“ řešit. Medializace těchto opatření probouzí u veřejnosti morální paniku. Morální panika je silný a nutkavý pocit, že něco není v pořádku. Tak trochu by se dala přirovnat k chřipce. Stejně jako chřipka má krátký, zato dramatický průběh. Zpravidla mívá podobu pohoršení spíše než strachu. A zpravidla jde ruku v ruce s hlubokým povzdechem, v tomto případě: Ach, ta dnešní mládež. Co se to s ní děje?!
Intenzivní morální panika nutí instituce k radikálnějším zásahům. Institucionální opatření, ať už v podobě úprav zákonů, nebo různých zákazů, však vzbuzují opětovný zájem médií. Média o nich informují veřejnost. Dochází k cyklickému procesu, přičemž se mnohdy problém neřeší, ale naopak udržuje, nebo dokonce nově vytváří. Co se stane poté, co morální panika odezní? A jaký dopad mají institucionální opatření zavedená na základě této paniky na pozdější běžný život mladých lidí?
„Repelenty“ proti mladým Vedlejším účinkem zavedené prevence v Británii je, že omezuje každodenní život mladých lidí a činí tak bez rozdílu. Zdejší opatření mají mnohdy absurdní podobu. Například pouliční ultrafialové lampy zvýrazňující akné, které mají v mladých vzbudit pocit trapnosti, a tím je donutit, aby se nesrocovali na ulici. Pouštění klasické hudby v metru. Některé obchody zdobí loga a nápisy zakazující vstup v mikině s kapucí, protože je spojována s chuligány. V Londýně, Liverpoolu a dalších velkých městech jsou v parcích a v blízkosti obchodních domů nainstalováni „moskyti“ -zvuková zařízení vydávající nepříjemně pronikavý pískot ve frekvenci, kterou může zachytit pouze ucho mladého člověka. Moskyti, stejně jako další „repelenty“ proti teenagerům, slouží jedinému účelu - zamezit zdržování se mladých lidí ve veřejných prostorách.
Faktem zůstává, že těmto bezpečnostním opatřením skutečně předcházela série hrubých výtržností a násilného chování několika teenagerů. Způsob, jakým média informovala o těchto případech, vzbudil obavy a pohoršení. A tendenci generalizovat. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Už to nejsou určité skupiny, ale mládež obecně, což je v Británii vnímáno jako společenský problém.
Drogy, násilí a výtržnosti jsou jevy, které se týkají mladých. Ale ne všech. Opatření, která byla následně zavedena, ano. Ta zasahují do normálního života většiny mladých lidí. O moskytech se v současnosti diskutuje nejen kvůli diskriminaci mladých ve veřejném prostoru, ale také v souvislosti s jejich vedlejšími účinky na zdraví mládeže, jako jsou migréna a porucha sluchu. Tato rozsáhlá preventivní opatření navíc rozšiřují definici toho, co je považováno za deviantní a podezřelé chování. Už to nejsou jen výtržnosti, ale sdružování se ve veřejných prostorech nebo nošení mikiny s kapucí.
Pokračování na straně II
Ach, ta dnešní mládež?
Dokončení ze strany I
Jaká je situace u nás? Nálepky na vitrínách českých obchodů zakazují vstup s jídlem a se zvířaty. Vstup v mikině s kapucí je povolen. Nicméně ani u nás média nezobrazují mladé lidi příliš lichotivě. Podle titulků z tištěného a internetového zpravodajství je pro současnou českou mládež charakteristické, že „žije v bublině konzumu“, „kastuje se podle oblečení“, „většina se sžila se systémem, nerevoltuje a užívá si“, a pokud je zde přece nějaká naděje, že se tato apatická generace zmobilizuje k nějaké kolektivní akci, pak se bude patrně jednat o „mezigenerační válku“, která proběhne na internetu, kde si již nyní „mládež vybíjí zlost na důchodcích“. A opět se vtírají otázky: Co se to s dnešní mládeží děje? Jak je možné, že namísto očekávané morálně bezúhonné a občansky angažované mladé post-revoluční generace máme co do činění s dekadentními, konzumními, hédonistickými, apolitickými a egoistickými tvory?
Toto rozčarování by bylo namístě, pokud by média čistě odrážela realitu. Jenže média skutečnost nejen odrážejí, ale také vytvářejí. Jak? Tím, že se zaměřují a zvýznamňují určitá témata spojená s mladými a jiná opomíjejí, aktivně vytvářejí určité představy o mladých.
To neznamená, že média přímo lidem říkají, co si mají myslet. Ale už samotný výběr zpráv a hlavně kontexty, v jakých jsou informace veřejnosti předkládány, hrají úlohu při určování toho, o čem se v souvislosti s mladými na veřejnosti mluví, a hlavně jak lidé o daném tématu a následně o mladých přemýšlejí.
Výzkumy ukazují, že... Média se běžně odvolávají na experty typu „výzkumy ukazují“, „podle odborníků“, „vědci se shodují“, „statistiky dokazují“. Nezřídka však dochází ke zkreslení. Nejedná se o posouvání desetinných čárek v číselných údajích, ale o zasazování dat nebo výroků do jiných souvislostí.
Příkladem je studie, která byla nedávno v Sociologickém časopise publikována autorkou tohoto článku a její kolegyní. Studie se zabývala otázkou, jakou roli hraje značkové oblečení v každodenním životě mládeže. Ačkoliv se v ní uvádí, že vztah mladých ke značkám nelze zjednodušit na pasivní konzumerismus nebo slepé následování trendů a reklamy, v tisku se tato studie objevila jako „studie o šamponech“.
Mladí lidé byli v tisku vyobrazeni jako povrchní konzumenti, kteří třídí členy společnosti podle oblečení. V novinách tedy studie vyzněla zcela jinak, než jaké byly skutečné závěry studie. To, co se bohužel veřejnost dočetla z médií, byl stereotyp o konzumní, povrchní a egocentrické mládeži.
Společenská hrozba a obětní beránek Média samozřejmě nevyobrazují mladé lidi výlučně v negativním světle. Nicméně „problematická mládež“ a „mládež v roli obětního beránka“ jsou témata, kterým je věnováno nejvíce pozornosti. Právě tyto dva obrazy jsou zdrojem mnoha předsudků o mladých.
Konzumní životní styl. Problematické chování. Šikana. Výtržnictví. Provokující skupiny na Facebooku. Drogy a alkohol. Ano, to jsou problémy, které se týkají mladých. Příkladem mohou být články o mládeži související s užíváním alkoholu.
A co když se mladí chovají vzorně? Pak se jedná o výjimku potvrzující pravidlo. Neboli „zázrak“. Přesně takto byl nedávno v novinách popsán preventivní policejní zásah, při kterém nebyli objeveni žádní opilí náctiletí recidivisté. Zprávy o „vzorné mládeži“ tak mají mnohdy stejný efekt jako informace o opilých teenagerech, které policie načapá v parku. Důležité totiž není jen to, o čem média informují, ale jak danou informaci zarámují a zabarví.
Mezigenerační válka. To je další téma, které často staví mládež do negativního světla. Zvláště pokud je součástí diskuse zpochybňování jejích morálních hodnot. Kritika mladých má přitom mnoho podob. Od zvýznamňování neúcty a záště k důchodcům až po obviňování z netečnosti a nezájmu o politické a veřejné dění. Pragmatická, sebestředná mladá generace. Generace sobců zahleděných do sebe. Bez úcty ke starším lidem. Pasivní, povrchní mládež. To opravdu není příliš lichotivý obrázek. Ale je tento problém jen v mladých...?
Něco tady chybí... Názor na mládež si děláme nejen na základě toho, co se o ní píše a co se o ní dočteme, ale také na základě toho, co v médiích chybí. Jestliže se média budou nadále systematicky zaměřovat na problematické skupiny mladých nebo rámovat mládež jako „problém“, pak bude v důsledku toho veřejnost mladé lidi takto vnímat. Jenže mezi „problematickými skupinami mladých“ a „mládeží jako společenským problémem“ existuje podstatný rozdíl. Neztrácejme schopnost toto rozlišovat.
***
PROFIL
Michaela Pyšňáková Vystudovala žurnalistiku a sociologii. V současné době je studentkou doktorského programu sociologie na FSS Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2005 se podílí na řadě výzkumných projektů týkajících se mládeže. V roce 2009 působila jako hostující vědecký pracovník na Univerzitě v Liverpoolu. Pravidelně přispívá do odborných časopisů a sborníků doma i v zahraničí. Specializuje se na problematiku životních stylů současné mládeže, sociologii spotřeby, kulturu mladých a mainstream.
