PRAHA Nová situace samozřejmě vyvolává úvahy: jak to bude vypadat u nás, kdo bude knihy v češtině distribuovat, jak je bude možné stahovat a, last but not least, jak to bude s autorskými právy? Změní se s nimi něco? Budou na tom autoři hůř, nebo lépe? Poklesne prodej klasických knih? A co „papíroví“ nakladatelé?
Autor tohoto článku je v této věci zatím „deska nepopsaná“, nicméně „fenomén“ ho zajímá a ví, že není možné jej ignorovat. Pro účely sepsání textu zkombinoval dva dokumenty dvou aktérů, kteří stojí v této věci na konkurenčních stranách. Na jedné vzal text dopisu, jenž před nedávnem rozeslal ředitel agentury Dilia Jiří Srstka českým autorům a autorkám; v něm je vybídl, aby ve věci elektronického šíření svých textů nepodepisovali smlouvy se svými nakladateli, a de facto je vyzval, aby svěřili své zastupování v této záležitosti „jeho“ agentuře. V roli jeho oponenta dal prostor „klasickému“, byť jinak inovativnímu nakladateli Martinu Reinerovi, majiteli nakladatelství Druhé město (dříve Petrov), u nějž vychází mj. Viewegh, Jiří Kratochvil, Michal Ajvaz nebo Ivan Wernisch.
Stahujte legálně Jiří Srstka začíná popisem situace a konstatuje, že „nakladatelé váhají nad tím, zdali budou sami službu spočívající ve stahování elektronických knih z internetu poskytovat“. Většinou se zatím rozhodují záporně, neboť provoz serveru, elektronická ochrana před dalším kopírováním již stažených knih a nové formátování knih pro užití pro ně představují nemalé náklady.
S tím Reiner souhlasí. Zatím se zdá, že samotní nakladatelé nebudou elektronické obsahy distribuovat, ale přirozený vývoj míří k tomu, že na to budou specializované firmy, jež se již vyrojily a začaly kontaktovat vydavatele. Reiner jednal se třemi, se dvěma se domluvil, existuje jich prý pět. Samozřejmě, že nejrozumnější by bylo, kdyby velcí „papíroví“ distributoři zachytili trendy včas a distribuovali i elektronicky, ale to jsou pouhá kdyby... Fakt je, že to žádný z nich neudělal, i když jdou chýry, že Kosmas svou elektronickou divizi chystá, uvádí Reiner. Víceméně se oba shodují v tom, je nutné podpořit placenou a legální službu spočívající v poskytování e-knih z internetu, aby se elektronické knihy a jejich stahování nepřesunuly do tzv. „nelegální“ zóny, jak se tomu v nedávné minulosti stalo u elektronické podoby hudebních děl.
Reiner uvádí, že jemu se nejvíce zamlouvá jedna firma, která spolupracuje s mobilními operátory v Čechách i na Slovensku a k věci přistupuje „jaksi z opačné strany než zbývající firmy, které uvažují a chovají se spíše jako knihkupci“.
Chápe totiž, že udělat si stránky s nabídkou e-books je sice základ, ale předpokládat, že celý fenomén má šanci uživit se pouze prodejem vlastníkům i-čteček, je naivní. Momentálně je takových lidí cca třicet tisíc, i když je nesporné, že jich bude přibývat a že tomu výrazně napomůže i předvánoční kampaň Samsungu.
Adié, krásný nakladateli Čtenáře samotného to nemusí zajímat, ale v samotném „literárním provozu“ se schyluje ke konfliktu, jenž lze považovat za zásadní a jenž možná výrazně změní vztah autor-nakladatel, který mimo jiné zabezpečoval autorovi základní servis tvůrčí, tedy redakční. Mimo jiné nakladatel byl první, kdo s textem pracoval, ručil za jeho estetickou kvalitu.
Jiří Srstka ve svém dopise v podstatě jde do útoku a vybízí autory, nechť se svými nakladateli skoncují – aspoň pokud jde o elektroniku. Píše: „Práva na užití knih jejich stahováním z internetu jsou v naprosté většině u autorů, nikoli u nakladatelů, kteří nabyli od autorů licenčními nakladatelskými smlouvami ,jen‘ oprávnění jejich slovesná díla rozmnožit a rozšířit, tedy vytisknout knihy v tiskárně a prodávat je v knihkupectvích. Tato oprávnění v žádném případě nezahrnují užití knihy na internetu“.
Reiner se nedá: „Pan Srstka míchá minimálně dvě věci dohromady... Právo autora k vlastnímu dílu je v Evropě výsostné, tedy ve své podstatě nezcizitelné, což v důsledku znamená, že jakákoli autorem vyjevená vůle se stává dominantní do té míry, že autor má třeba právo kdykoli odstoupit od uzavřené smlouvy, ale samozřejmě zodpovídá za škodu, kterou by tím způsobil. Poté, co jsme přijali evropské právo, změnila většina nakladatelů někdejší nakladatelské smlouvy na licenční smlouvy, přičemž podstata věci zůstává nedotknutá: vydavatel má právo po stanovenou dobu šířit dílo a autor po stanovenou dobu nesmí (chce-li se vyhnout následkům) tenhle byznys mařit. Výše nastíněný ,problém‘ by se proto dal snadno vyřešit prostým rozšířením licenční smlouvy na paralelní ,vydání‘ e-booku.“
Jako vždy jde nakonec o peníze: Srstka to vzkazuje vybraným autorům jednoznačně: „Základním problémem těchto dodatků je stanovení výše odměny. Ta by měla být oproti odměnám, jež jsou stanoveny v původní nakladatelské licenční smlouvě v podobě podílových odměn (tantiém), výrazně vyšší.“ A to je jádro pudla.
„Dilia,“ píše dále Srstka, „je schopna a ochotna poskytnout bezplatnou právní pomoc autorům, kteří mají problémy s uzavíráním dodatků k licenčním smlouvám, a ochotna s autory, kteří o to mají zájem, uzavřít neexkluzivní smlouvu o agenturním zastupování a jejich záležitosti ohledně elektronických knih za ně vyřídit, a to buď přímo s poskytovateli těchto služeb, nebo prostřednictvím nakladatelů.“
Martin Reiner shrnuje postoj druhé, nakladatelské strany takto: „Je jasné, že fenomén e-books bude nutné nějak právně podchytit. Autorský zákon takový pojem nezná. Zatím je nutné vycházet z toho, co právo a jeho výklad aktuálně nabízí – a podle dvou právních posudků, které mám k dispozici, nic nenabízí prostor k výkladu, s nímž přišel pan JUDr. Srstka.“
Podle něj jde o pokus „vyšachovat ze hry nakladatele, jejichž pozici by zastoupila tradičně ,parazitující‘ Dilia“. „Jistě, dá se to vidět jako tvrdý, americký způsob podnikání. V tom případě by ale druhá strana (za kterou se považuji) neměla sedět a přihlížet pokusům o svou likvidaci,“ uzavírá Reiner.
***
Kdo bude knihy v češtině distribuovat, jak je bude možné stahovat a jak to bude s autorskými právy? Budou na tom autoři hůř, nebo lépe? Poklesne prodej klasických knih? A co „papíroví“ nakladatelé?
