Snad ještě nikdy se nemluvilo o akreditační komisi (AK) tolik jako v poslední době. Co je to vlastně za instituci?
V Česku vznikla akreditační komise jako orgán vlády zákonem hned v roce 1990. Nově pak byla definována v roce 1998. Zatímco do té doby se akreditovaly jenom doktorské programy, od posledních let minulého tisíciletí se začaly akreditovat i programy bakalářské a magisterské.
Akreditace je licence V zásadě znamená akreditace udělení licence neboli oprávnění přijímat studenty, vyučovat a vydávat veřejně uznané diplomy v určitém oboru. Akreditační komise zkoumá, zda škola splňuje podmínky zaručující určitou úroveň výuky, tedy především jestli nabízí dostatečně kvalifikované učitele, propracovaný záměr, prostory a další vybavení. Samo oprávnění vydává na základě jejího doporučení až Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR.
Celkem 21 členů akreditační komise jmenuje vláda. Jde o špičkové odborníky z vysokých škol (téměř vždy jsou to profesoři, v současné sestavě je jen jeden docent), ale i z Akademie věd ČR a také ze zahraničí. Nyní v ní působí dva Němci a jeden Slovák. Jak potvrdil tajemník AK Jiří Smrčka, jsou tu nikoliv proto, aby se přímo zapojovali do schvalování studijních programů, ale hlavně kvůli tomu, aby vnášeli do práce orgánu nezávislý pohled zvenčí. Přibližně třetina akreditační komise se vždy po dvou letech obnovuje.
Složení komise je takové, aby zhruba odpovídalo spektru odborností, k nimž vysoké školy svou výukou směřují. Je tam biolog, chemik, fyzik, ekonom, právník apod. Vzhledem k tomu, že rukama členů AK prochází ročně kolem 1200 oborů, mají k ruce ještě pracovní skupiny dalších lidí. Jde o práci honorovanou, podle informací, které máme, však spíše symbolicky než bohatě.
Komise hodnotí školy i průběžně Úkolem akreditační komise přitom není jen prověřování způsobilosti k zavedení nějakého studijního oboru, ale také průběžná péče o kvalitu vysokoškolského vzdělání, a to jak na veřejných, tak na soukromých vysokých školách. AK provádí pravidelná hodnocení a zveřejňuje jeho výsledky. Akreditace se totiž neudílí jednou pro vždy, ale má limitovanou platnost.
Občas se stane, že komise doporučí ministerstvu akreditaci omezit, což znamená, že škola může sice učit dál, ale až do odstranění závad nesmí přijímat nové uchazeče. Tato sankce postihla v minulých letech dočasně například Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, trvala však jen krátce. Jen výjimečně se pak stává, že škola o akreditaci přijde úplně. Letos na jaře ovšem takové rozhodnutí de facto ukončilo existenci pražské Vysoké školy cestovního ruchu a teritoriálních studií.
Plzeň se ohradila Pokud jde o Právnickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni, našli jsme v zápise z letošního červnového zasedání AK konstatování, z něhož vyplývá, že se fakulta ohradila proti neprodloužení akreditace doktorského studijního programu Teoretické právní vědy se studijními obory Mezinárodní právo, Obchodní právo, Právní dějiny a Ústavní právo s tím, že AK mohla být uvedena v omyl údaji, které neodpovídají skutečnosti.
V závěru se píše: „AK je velmi znepokojena skutečností, že mohla být uvedena v omyl údaji obsaženými v předložené žádosti o prodloužení platnosti akreditace. AK je rovněž znepokojena informacemi o některých závažných změnách v personálním zabezpečení doktorského studijního programu, realizovaných v krátké době po prodloužení platnosti akreditace. Za těchto okolností považuje AK za nezbytné znovu pečlivě zhodnotit kvalitu akreditovaného doktorského programu Teoretické právní vědy, úroveň související výzkumné činnosti a také úroveň státních rigorózních zkoušek u magisterského studijního programu Právo a právní věda.“ Jak to dělají jinde „Jsou státy, a jedním z nich jsou například USA, v nichž akreditační komise v našem slova smyslu neexistuje,“ vysvětluje ředitelka Centra pro studium vysokých škol Helena Šebková, jak je tato problematika ošetřena v zahraničí. Ve Spojených státech působí pět regionálních institucí, které se sice nazývají akreditační komise, ale ve skutečnosti jsou to soukromé subjekty, které poskytují určitou garanci kvality na základě hodnocení. Přirozeně jen školám, které se o něco takového ucházejí.
V Evropě se podle Heleny Šebkové akreditace začala rozvíjet ve větším měřítku až v rámci takzvaného Boloňského procesu směřujícího k určitému sjednocení a prostupnosti vysokoškolských systémů. S ním se situace změnila a ministři školství zúčastněných států dokonce požádali síť akreditačních agentur ENQA, aby vypracovala společný soubor standardů, postupů a pokynů pro zajišťování kvality a akreditaci. „Přesto se nedá říct, že by se akreditovalo všude stejně,“ upozorňuje ředitelka. Rozdíly jsou už v tom, že někde se akreditují studijní programy (u nás), jinde instituce, tedy školy, někde obojí.
Rozdílné jsou i užívané mechanismy a složení akreditačních komisí. Naše akreditační komise má podle Heleny Šebkové sice možnost vstupovat do dokumentů vysokých škol, nelze však od ní čekat, že bude kontrolovat každý krok vzdělávací instituce.
***
Akreditace Co všechno žádá vyhláška ministerstva
Žádost obsahuje vedle náležitostí stanovených zákonem o vysokých školách též a) název studijního programu s přihlédnutím k číselníku kmenových oborů, b) názvy a charakteristiky studijních oborů, pokud se studijní program na obory dělí, včetně možných kombinací studijních oborů, c) cíle studia společné pro celý studijní program a specifické pro jeho jednotlivé studijní obory, pokud se studijní program na obory dělí, d) profil absolventa studijního oboru, který obsahuje: * 1. vymezení výstupních všeobecných, odborných a speciálních znalostí a dovedností, * 2. charakteristiku profesí, pro jejichž výkon má být absolvent připraven, dalších možností jeho uplatnění a charakteristiku zaměstnavatelů, u kterých bude moci uplatnit získané vzdělání, e) podmínky, které musí student splnit v průběhu studia a při jeho řádném ukončení, f) pro bakalářský studijní program a pro magisterský studijní program další náležitosti podle § 4, g) pro doktorský studijní program další náležitosti podle § 5. Součástí žádosti jsou rovněž a) doklady o zabezpečení studijního programu, b) záměr rozvoje a odůvodnění studijního programu. Z vyhlášky Ministerstva školství. mládeže a tělovýchovy ČR z 10. února 1999 o obsahu žádosti o akreditaci studijního programu.
