Často se mluví o tom, že amatérská archeologie profesionálům práci jen komplikuje. Mnohdy však vytrvalá detektivní práce nadšenců může přinést důležité výsledky.
Když má amatér dost času a vytrvalosti, může se mu podařit významně doplnit nálezové okolnosti i k nálezům starým desítky let. Některé, zejména starší, bývají zapsány v muzejních kartotékách dosti úsporně. Formulka „nalezeno u obce“ je celkem běžná. Na omluvu tehdejších archeologů se ale sluší uvést, že pracovali za docela jiných podmínek, než máme dnes.
Velký problém byl například s mapami, protože za komunistické éry byly všechny podrobnější mapy v podstatě nedostupné, ne-li přímo tajné. Také při scelování družstevních pozemků po roce 1948 spousta starých pomístních názvů zanikla a namísto nich vznikala pojmenování nová.
V pohraničních oblastech po odsunu německého obyvatelstva došlo k téměř dokonalému zapomenutí starých pomístních názvů. Během let se často měnila i parcelní čísla, stejně tak docházelo (a dochází) k posunům hranic jednotlivých katastrálních území. Jeden příklad za všechny aneb ani po šedesáti letech nemusí být pozdě: V kartotéce oddělení prehistorie Západočeského muzea v Plzni existuje tento kratičký záznam: „V potoce v Bučí nalezl Milan Zelenka (student) bytem…(cenzurováno autory) časně laténský žlutý korál s modrými očky. Nález předal do Západočeského muzea v Plzni.“ Badateli, který zpracovává historii osídlení daného regionu, nedá ten zažloutlý kousek papíru spát. Jedná se totiž o jediný časně laténský nález široko daleko. Ve volných chvílích tedy začne pátrat po přesnějších nálezových okolnostech. Prvotním počinem je napsat nálezci dopis. Neví se ovšem, jestli dotyčný ještě žije. Nedá se to ani odhadnout, protože není známo, kdy k nálezu došlo. Máme ale adresu, tak proč ji nevyužít. V době mobilů, SMS zpráv a internetu může být zpočátku trochu problém vzpomenout si, jak se vlastně píšou dopisy, případně i kde je pošta. V tomto konkrétním případě se dopis vrátil asi po měsíci zpět s odůvodněním, že na udané adrese nikdo s podobným jménem nebydlí.
Co dělat? Nezbývá než obrátit se na příslušný obecní (či v tomto případě městský) úřad. Když máte štěstí, narazíte na spřízněnou duši, které vaše pátrání po historických souvislostech nebude ukradené. Za to, že se v tomto bodě pátrání nezaseklo, je třeba poděkovat paní Boženě Kreutzové, díky níž se roku 2005 podařilo dohledat nové bydliště pana Zelenky. Pak už zbývá jen dohodnout si osobní návštěvu s nálezcem, pokud se s vámi ovšem bude chtít bavit. Pan Zelenka se naštěstí bavit chtěl, a tak vyšlo najevo, že korálek nalezl jako malé děcko někdy mezi lety 1940 až 1943. Přesně popsal i místo v korytě potoka, kde si s ostatními kluky hrávali a hledali ryby a raky, ukryté pod kameny. Pod jedním z valounů tehdy objevil to hezké barevné sklíčko, které si donesl domů. Do muzea pak vzácný nález předal jeho otec.
Když to všechno amatérský badatel po půl roce zdárně vyřeší, udělá si konečně tolik vytouženou tečku do mapy. Pak napíše hlášení pro muzeum nebo svá zjištění začlení do připravovaného článku o historii osídlení v okolí jeho bydliště. Kdyby to neudělal a nechal si výsledky svého detektivního pátrání jen pro sebe, nemělo by to všechno žádný smysl.
Toho večera pak konečně badatel usíná hlubokým, klidným spánkem a na tváři se mu bezděky objeví spokojený úsměv. Za tři hodiny se ale probudí, vezme si mapu a začne vymýšlet, odkud se asi ten zpropadený korálek mohl do potoka dostat. Někde proti proudu přece musí být sídliště nebo pohřebiště!
Knihu Jana Hajšmana, Milana Řezáče, Petra Sokola a Roberta Trnky nazvanou Příručka amatérského archeologa aneb do mrtvých se nekope vydalo nakladatelství Libri.
O autorovi| Text upravila redakce Lidových novin.
