Amerika má setsakramentsky hodně tváří. Málokdo si to připouští, ale vedle blahobytu, který je k vidění třeba na kalifornském pobřeží nebo v Connecticutu, tady vždycky a všude narazíte i na bídu, a to v daleko větší míře než v naší milované Evropě.
Nikdy mě to nepřestane udivovat. Podobně jako když jsem před lety v Nevadě poprvé narazil na „městečka“ z přívěsů (kolonie chátrajících obytných přívěsů kdesi uprostřed pouště), i tady, v Arizoně, mi chudoba přišla tak nějak nepatřičná.
Mám zkrátka sklon nahlížet na Ameriku jako na zemi materiálního dostatku. Naučili mě to sami Američané. Jasně, pořád ještě to platí. Stačí zajet si do některého z přepychových nákupních center na předměstí a člověk se rázem přenese do světa bezstarostného utrácení. Jenže na rozdíl od blažených 90. let už je to jen navoněná iluze. Vyjdete ze dveří a iluze zmizí. Každý, s kým se dnes dáte do řeči, si dřív nebo později začne stěžovat (na neustále rostoucí ceny, přistěhovalce a tak podobně). Dokonce i majetnější Američané. Ti všichni tím najednou získávají konkrétnější rozměr. Člověk se s nimi konečně může identifikovat. Jejich starosti jsou ale nic ve srovnání s tím, co řeší ti nejchudší. Neberou podporu, nemají na lékaře, nečeká je penze, zkrátka bída. Úplně nejhorší je, že se jedním z nich může stát kdykoliv kdokoliv.
Američané si to po dlouhé době začínají uvědomovat. Mluví o tom a žene je to k volbám. Ať už zvolí jakkoliv, chudoba nezmizí. Můžou si ji ale pro začátek přiznat a začít s ní bojovat.
O autorovi| Pavel Černý, Zvláštní zpravodaj LN v USA
