Tradičního prezidentsko-premiérského oběda v Lánech využil Václav Klaus k pokusu vyříznout si ze své pověsti nádor vlastní výroby. Energicky se ohradil proti představě, že by snad na hradní schůzce, kde se před Vánoci zažehnávala takzvaná vládní krize, vznikla nějaká „tajuplná dohoda“.
Od médií je to „jedna z největších absurdit posledních let“.
S tím je třeba souhlasit i navzdory Klausovi, který svou tehdejší tajnosnubností na tu absurdní domněnku založil. I kvůli němu se mezi svátky uchytily divoké představy o tom, jak se na Hradě porcoval vliv ve státě.
Věcně vzato šlo tehdy o hlavu šéfa policie; vyjednavači přitom ve chvíli, kdy se mělo jít před novináře, už věděli, že šéf policie vzápětí odstoupí, takže vlastně nebude co zásadního utajovat – kromě atmosféry schůzky. Takzvaná vládní krize totiž už dávno přerostla v prestižní souboj mezi Věcmi veřejnými a premiérem Nečasem. Premiér prohrál, k čemuž svou troškou přispěl i prezident, který ho nejdřív hecoval, aby ho potom na Hradě pomohl zatlačit do kouta. To skutečně není nic k chlubení.
Vládě s většinou 118 hlasů a vůlí vládnout ovšem prezident nijak zvlášť pomáhat ani škodit stejně nemůže.
Ta absurdita je proto společným dílem Klause, který se rád inscenuje, a Klausových kritiků, kteří démonizují jeho činy a přitom přeceňují jeho sílu.
