Léta se Pavla Pečinková věnuje výtvarnému dílu Josefa Čapka. V současné době pracuje na kompletním soupisu jeho díla a je kurátorkou nejrozsáhlejší výstavy Čapkovy tvorby v historii. Do Jízdárny Pražského hradu se podařilo soustředit bezmála tisíc exponátů.
* LN Nedávno viděli výstavu Josefa Čapka v Bratislavě. Čím se současná expozice od ní liší?
Je daleko širší a komplexnější. Bratislavská výstava čerpala z pozůstalosti a z majetku veřejných galerií. Soustředila se především na malbu a kresbu. Výstava v Jízdárně zahrnuje Čapkovu tvorbu od nejranějších počátků, těch méně známých, kdy je ještě veden symbolistním a secesním stylem a teprve se propracovává k vlastnímu názoru. A také jsme se snažili čerpat co nejvíc z individuálních sbírek, abychom představili i to, co na standardních výstavách nebývá vidět.
* LN Získat díla ze soukromého majetku je dnes snadné?
Naopak, je to čím dál těžší. Sběratelé se o své obrazy bojí nebo se s nimi nechtějí na tak dlouho loučit a ti, kteří je sbírají víc pro jejich hodnotu finanční než uměleckou, se zase nemíní o svém majetku šířit. Nicméně několik desítek obrazů se nám podařilo přivézt.
* LN Josef Čapek je už klasik. Co se o něm ještě můžeme dozvědět?
Myslím, že strašně moc. Doposud se prezentoval buď jako bojovník proti fašismu, to bylo v těch padesátých a sedmdesátých letech, ale rozumný člověk takhle Čapka, doufám, nevidí, a v šedesátých a osmdesátých letech se zase důraz kladl především na jeho kubistické a avantgardní období a tvorba dvacátých a třicátých let už se zdála ne tak závažná a konzervativní.
* LN Vy jej ale vidíte jinak...
Já jsem přesvědčená, že právě v tomto období se Josef Čapek vyhraňuje jako mimořádná, autonomní osobnost. Někdy se mu vyčítá, že se z něj nestal Miró nebo Klee, že se nestal tím evropským lídrem, což je pravda. Na druhou stranu Čapkovi nešlo o avantgardní postavení, ale o jeho osobní výpověď. Pro něj největší hodnotou a největší povinností umělce byla svoboda. Ve dvacátých letech se dostal do velkých polemik s Teigem a meziválečnou avantgardou právě proto, že si uvědomoval, jak onen kolektivní postup, apriorní doktrína a diktát svobodu tvorby, i když je v něm zdůrazňovaná, v podstatě potlačuje. Ve dvacátých letech měl třeba problém s tím, že nebyl dostatečně ortodoxně kubistický. Ale Čapek neuznával žádnou ortodoxii, bazíroval na svém osobním projevu a jeho osobitost se právě v té době začíná touto neortodoxní a pouze vlastní cestou vydávat. Nebyl tedy ani Picassem českého umění, ani Paulem Klee českého umění, byl Josefem Čapkem českého umění.
* LN Čeho si na té jeho cestě ceníte nejvíc?
Když na začátku 20. století moderní výtvarné směry zásadně narušily dosavadní představy o tom, co je umění, a avantgardní směry se soustředily na hledání definice umění a překračování jeho hranic, Čapek si uvědomil pluralitu možností moderní výtvarné tvorby a velice záhy se naučil s tou formou pracovat naprosto svobodně. Uvědomoval si, že možnosti malířských prostředků nemají žádné limity. A právě toho si na něm nejvíc cením, že v období, kdy se hranice umění rozostřují, jemu záleží na tom, jak člověk s těmi prostředky pracuje. Že záleží na tom, jestli se vyjadřuje pravdivě. Navíc koncept kubismu, ze kterého vycházel, vedl k poznání, že umění nekopíruje realitu, ale je novou realitou. Čapek zdůrazňuje, že za tuto novou realitu je umělec zodpovědný a že musí pečlivě rozlišovat, čím svět rozmnoží, co mu dá, čím ho obohatí.
* LN Zdá se však, že ani podrobný katalog jeho díla zatím není?
Není, ale vzniká. Právě tato výstava je součástí širšího projektu, na kterém pracuji s Galerií Zdeněk Sklenář už několik let. Z kartičkového archivu dr. Jiřího Slavíka jsem začala zpracovávat nejprve soupis grafického díla, ten teď vychází, na něj naváže soupis malby, ten jen náročnější i proto, že jí je mnohem víc než grafických listů. A největším oříškem bude soupis kreseb.
* LN Který z exponátů nebyl dosud publikovaný?
Třeba za posledních padesát let nebyl vystaven obraz Nemocné prase z roku 1936. Proč a pro koho Nemocné prase maloval? Pro venkovany ne, těm se to nemohlo líbit, ani pro modernisty ne. Potvrzuje se tím ale, jak jej fascinovalo téma elementárních životních hodnot. Nebo si všimněte hned v úvodu výstavy vtipné autokarikatury Josef Čapek stažený z kůže. Je z dvacátých let, patrně publikovaná v Družstevní práci, jíž je věnován i vtipný přípis vepsaný rukou: „V Zoologické zahradě československého výtvarnictví živý Josef Čapek neexistuje. Jen několika málo lovcům, pánům Charlesovi T. a V. V. Š. (tím se míní Karel Teige a V. V. Štech) se podařilo ukořistit jeho kůži. Není však jisto, je-li pravá. Kůže zde vyobrazená pochází velmi pravděpodobně z Josefa Čapka, a to, jelikož je ještě velmi dobře zachovalá, patrně z jeho mladších let.“
***
Autoportrét
Malíř u štaflí Dlouho byl nezvěstný autoportrét Josefa Čapka z roku 1933 (na snímku skica). Jeho majitel se nakonec přihlásil a dnes je obraz jedním z klenotů současné výstavy v Jízdárně Pražského hradu.
