Vsále fitness centra Cybex v hotelu Hilton se schází desítka žen různého věku. Některé z nich jsou v jiném stavu, jedna dokonce v osmém měsíci těhotenství. Je krátce po poledni a začíná hodina pilates pro pokročilé. Jako poslední přichází Marsha Kocábová (54) ve volných černých kalhotách a tmavém triku. Se všemi se pozdraví a začne předcvičovat. Svou roztomilou češtinou (při propínání prstů na nohách říká například zásadně spiška místo špička) nás opravuje, prochází sálem a kontroluje naše dýchání. Pětačtyřicet minut uteče jako mávnutím kouzelného proutku. „Víte, pilates musí mít flow, plynulost v pohybech,“ vysvětluje mi Marsha po hodině cestou do nedaleké kavárny Coffee Heaven. Bavíme se totiž o tom, proč pilates, cvičení, které vzniklo ve Spojených státech, ale s nímž se Američanka Marsha seznámila až v porevoluční Praze, mají v oblibě bývalí tanečníci.
Marsha Kocábová se dlouhá léta věnovala modernímu tanci, prakticky denně tančila od svých devíti do osmadvaceti let. Tedy zhruba do roku 1982; do doby, než se svým budoucím manželem Michaelem Kocábem překročila hranice do Československé socialistické republiky a než tu otěhotněla. „Mrzí mě, že jsem pilates neznala, když jsem tančila. Mohla jsem si ušetřit hodně potíží,“ míní a objednává si latte, „v pilates je kromě fluidity, plynulosti pohybu důležitá také pružnost. Cvičíte, jako byste tančila.“
Instruktorka pilates si trochu stěžuje, že mladé Češky, byť vypadají ve formě a štíhle, nejsou moc ohebné. „Ale stejně - podívejte se, jaké mají dnes ženy možnosti. Když já byla těhotná, jen jsem seděla doma, jedla a tloustla. Navíc cvičení usnadní porod, umíte správně dýchat.“ A řeč plynule přejde k hubnutí. „Dnes cvičím třikrát týdně, což je málo. Měla byste cvičit minimálně pětkrát do týdne, abyste začala hubnout. Češky jsou hodně sportovní, ale měly by cvičit i ženy mého věku, ty to opravdu potřebují. Moje maminka chodila na aerobik v pětasedmdesáti letech.“
K tanci se Marsha vrátila, až když překročila čtyřicítku a porodila své třetí dítě, syna Michaela. Kolem roku 2000 se doslechla o kurzech flamenca na pražské konzervatoři. „Přišla jsem se tam jen podívat. Flamenco učila Renata Sabongui. Ta dokáže každého nadchnout - během deseti minut jsem cvičila jen v punčocháčích a vypůjčené sukni. Tenkrát jsem se hodně styděla za svou nadváhu, ale ona mi dodala sebevědomí. Dnes jsme přítelkyně.“ Součástí lekcí flamenca bylo i pilates. Marshu uchvátilo natolik, že je už druhým rokem jeho instruktorkou. „Měla jsem jen dva roky pauzu, kdy jsem hlídala malého Vincenta, než začal chodit do školky. Natálka musela totiž zpátky do školy,“ říká o svém vnukovi a nejstarší dceři Natálii, zpěvačce, spisovatelce a studentce FAMU.
Chudý a slavný
Kromě cvičení, péče o rodinu a domácnost či výuky angličtiny stihla Marsha Kocábová napsat knihu vzpomínek s názvem Ani tady, ani tam, která vychází v češtině koncem dubna. O názvu své knížky píše v jedné z kapitol. Během 80. let navštěvovala v Praze kurzy češtiny pro cizince, kde se studenti učili věty typu „Necestujte do kapitalistických zemí“ a kde se seznámila s mladou Švédkou Evou, jejíž český manžel pracoval jako imunolog. O své a Evině situaci píše: „Bylo jasné, že se už nikdy nedokážeme ztotožnit se svou původní kulturou a zároveň pro nás bude stejně obtížné splynout s tou novou.“
Knížku dopsala Marsha už před dvěma lety, ale čekalo se na překlad z angličtiny do češtiny a na editaci. „Napsat knihu napadlo mé rodiče,“ odpovídá na otázku, proč se rozhodla vydat vzpomínky, „pořád říkali, to musíš psát, tohle není možný. Nutili mě, abych si vedla deník, který mi hodně pomohl.“ A také jí schovali všechny dopisy, jež psala do Wilmingtonu v Severní Karolíně, kde se narodila. „Vždycky jsem věděla, že umím psát, ale dlouhou dobu pro mě bylo na prvním místě tancování.“ Po listopadu jí dokonce jedna britská televize nabízela, že podle jejího příběhu natočí seriál. „Jen bych jim vyprávěla o svém životě, ale já to tak nechtěla, chtěla jsem to napsat sama,“ říká Marsha.
Kniha zachycuje desetiletí 1981-1991. „Doufám, že jsem dobře popsala, jak tenkrát bylo těžké žít. Myslím, že už to lidi zapomněli, ale měli by si to připomenout. A mladší generace to vůbec nezná.“ Napsat pokračování o porevolučních letech Marsha nehodlá. „Teď už není nic zvláštního na tom, že jsem Američanka v Praze. Američanů je tu několik tisíc. Ale tenkrát tu kromě lidí z ambasády žili jen tři.“ A to Harriet, s níž se Marsha seznámila díky tchánovi Alfrédovi - Harriet byla manželkou jeho přítele, protestantského kazatele. Kromě ní a Marshy tu bydlel ještě jeden Američan.
Marsha Kocábová se odmalička chtěla živit tancem. Kariéra v New Yorku nevyšla, a tak odjela na doporučení kamarádky počátkem 80. let do Západního Berlína. V Německu potkala Michaela Kocába, jenž tam právě koncertoval s Pražským výběrem. Zamilovali se do sebe a muzikant přesvědčil mladou Američanku, aby s ním odjela k němu domů. „Víte, vůbec mi nešlo dohromady, jak je on doma slavný, kolik natočil desek, kolik měl koncertů. A že je přitom strašně chudý. Tomu jsem nerozuměla,“ vzpomíná s úsměvem Marsha, která v Německu hudebníkovi koupila ojetý červený mercedes. Netušila, že rozumět nebude ještě dalším věcem.
Hnědá Praha
Hned na hranicích ji zarazila naprostá temnota. Nesvítilo pouliční osvětlení, něco jako neonové reklamy a poutače tu neexistovalo. „Praha byla hnědá, hnědé a šedé bylo i oblečení lidí, úplně nevýrazné. Když měl někdo na sobě něco ze Západu, úplně to křičelo.“ Nechápala, když ji zdejší ženy prosily, aby jim „venku“ nakoupila oblečení nebo boty. Ovšem při cestě do Jugoslávie, kterou podnikla rodina Kocábových o pár let později, už Marsha, vycvičená životem v ČSSR, dokázala, stejně jako Češi, zboží měnit - Kocábovi totiž s sebou neměli dostatek načerno vyměněných valut. Ale i tak mělo její „počeštění“ své limity. Například slavné jméno jí během 80. let moc nepomáhalo. „Myslím, že kdyby na mém místě byla Češka, uměla by to prodat. Taky mi říkali známí: ,Kdybych já byla Kocábová, mám všechno pod pultem.‘“
„Domů do Států jsem jezdila téměř každý rok. Vozila jsem odtamtud hlavně léky, kosmetiku, deodoranty a všechny ženské hygienické potřeby. Co se týče oblečení, nebyla jsem tady v Praze nijak nápadná - většinu jsem totiž měla z druhé ruky, po sestrách. Všechny naše úspory padly na letenky a také na Michaelovy hudební nástroje.“ Marsha Kocábová má dvě starší sestry a jednoho mladšího bratra. „Teď v zimě jsem byla doma dvakrát, maminka umřela a tatínkovi je přes devadesát let. Je teď trochu smutný,“ vrací se do současnosti.
Po dvou měsících onoho přelomového roku 1982, které Američanka Marsha strávila v domácnosti Kocábových, odletěla zpátky do USA. Pět měsíců se u rodičů rozhodovala, co dál. „Nevím, jestli Michael pochyboval, zda se vrátím. Řekla bych, že ne. Volal mi jednou, ale to tenkrát ani moc nešlo. Telefonáty byly strašně drahé a přes operátora.“
Marsha nakonec přiletěla zpátky za železnou oponu za svou láskou. Vzali se a začala anabáze Američanky nemluvící téměř česky. Manžel se navíc doma příliš nezdržoval, a když už, byl zavřený v nahrávacím studiu. Žádné procházky, žádné vysvětlování „poměrů“. „Myslím, že mě nechtěl strašit, proto mi spoustu věcí neřekl,“ dodává dnes Marsha s obdivuhodnou tolerancí.
V 80. letech se jí narodily dvě dcery: Natálie a Jessica. Nesnadný život v komunistickém režimu se učila poznávat za pochodu. „Řezníci a zelináři patřili k nejbohatším lidem v zemi, protože kromě podpultového prodeje také nestydatě šidili,“ píše ve své knize. Dost ji například překvapila uřízlá prasečí hlava vystavená ve výloze řeznictví. Nakupování vůbec přišlo Američance jako horor. Silně stresující zážitek bylo - vzhledem k Marshině špatné češtině a nulové ochotě prodavačů - už jen to, říct si o salám nebo sýr. V samoobsluze se zase potýkala s monstrózními mlýnky na kávu nebo těžkými závěsy u vchodových dveří. „Naši sousedi ve Wilmingtonu si mysleli, že jsem cvok, blázen, když žiju v Československu. Jedna přítelkyně říkala mé mamince, ať mi to zakáže. Jenže já stále doufala, že se s Michaelem odstěhujeme do Ameriky.“ Původní dohoda totiž zněla: půl roku tady, půl roku tam.
Kocábovi se nestěhovali za moře, jen po Praze. Marsha žila na Malé Straně, v Karlíně i v Karlově ulici. Dnes bydlí v Praze-Troji. „Víte, dnes jsem nejspokojenější, protože potřebuji k životu zahradu. V domě je hodně práce,“ říká, „ale líbilo se mi vlastně všude.“ Nicméně vynucený socialistický model života „všichni příbuzní pohromadě“, který Marsha Kocábová na počátku českého pobytu také zažila, byl náročný. Zvlášť když se čekalo, co zase „ta Američanka“ pokazí. - Jak popisuje v knížce, loupala třeba špatně brambory i jablka. To znamená, že slupku neuměla odstranit dostatečně tenkou a plýtvala drahocennou dužinou. „Nevím, jestli je to důležité, ale Michael nemusí jezdit do Chomutova, aby poznal tamní život. Karlín totiž zná moc dobře,“ říká během našeho povídání, jež proběhlo ještě před demisí vlády. A na otázku, zda by jela do severočeského města, odpovídá jistě: „Sure. Učila bych tam romské děti tančit. Myslím, že budou muzikální, zajímalo by mě, zda mají tanec v krvi a jaký vůbec.“
„Vybrala jsem si špatnou zemi,“ směje se Marsha, „Češky jsou hrozně krásné ženské, zato chlapi tu tenkrát byli opravdu oškliví. Ti hezcí asi emigrovali, jak píšu.“ Čím je starší, tím víc si prý uvědomuje své kořeny, které má jinde než v Česku. „Jsem jižanka a vždycky budu jižanka. Těžko ale říct, jestli bych v Americe vydržela žít, tady už jsem dlouho, mám tu děti, vnuka, synovi Michaelovi je teprve dvanáct. Ale už v sobě nemám naději, že budeme žít všichni společně v Americe. Po revoluci jsem definitivně zjistila, že Michael se nikdy nepřestěhuje.“
***
O českém jídle
První skutečný steak jsem jedla v jedné vybrané restauraci pro cizince až někdy koncem osmdesátých let. Byla jsem v šoku - do té doby jsem se domnívala, že ve východním bloku krávy takhle kvalitní hovězí prostě neposkytují. ukázka z knihy „Ani tady, ani tam“ Marshy Kocábové
O prvním setkání s Michaelem Kocábem v Západním Berlíně
Tahle láska vypadala opravdově, ne jako další beznadějně srdceryvné dobrodružství. Její exotické rysy mě fascinovaly. „Šest měsíců bychom vždycky mohli žít v Praze a dalších šest měsíců v Americe,“ říkával. Nevěděla jsem, co si mám počít, ale všichni mi radili, abych do toho šla - i ta potrhlá kuřačka (česká emigrantka - pozn. red.), která mě ujišťovala, že čeští chlapi jsou jiní než ostatní. „S ním poznáš, že jsou moc fajn.“
O rozhodování, zda se vrátit z USA do ČSSR
Doma se mě zmocnilo zoufalství, protože jsem dospěla k závěru, že moje situace nemá žádné uspokojivé řešení. Tátovi nešel z hlavy film Půlnoční expres, příběh Američana, kterého v Turecku zavřou do příšerného vězení pro pokus propašovat ven ze země dvě kila hašiše. „Prosím tě, v žádném případě tam nekuř marihuanu,“ varoval mě.
O prvním českém těhotenském průkazu
Všechny (nastávající matky v čekárně u gynekologa - pozn. red.) jsme třímaly v ruce těhotenský průkaz... Pobavily mě pokyny a rady z posledních stránek. Nesly se přesně v komunistickém duchu, tudíž vyzněly spíš jako výhružná varování. Nezdržujte se v zakouřených prostorách! Nejezte větší množství uzeného masa!
O problémech s češtinou
(U Kocábů doma se rozmnožili mravenci. Jelikož Češi mluví o Moravanech jako o Moravácích, Marsha si pletla obyvatele Moravy s hmyzem. Rozhodla se zakoupit sprej na hubení mravenců. - pozn. red.) Když jsem po prodavači chtěla, aby mi prodal nějaký sprej, kterým bych mohla hubit Moravany, delší dobu se na mě díval velmi nechápavě a pak jen odmítavě zavrtěl hlavou a řekl: „Nemáme.“ Odešla jsem tedy s nepořízenou, a když Michael dorazil toho večera domů, ztratila jsem nervy a naléhavě ho žádala, aby s tím už proboha něco udělal. „Kdo to je?“ vyhrkl z ničeho nic. Napadlo ho, že jsem si nejspíš pořídila nějakého přítele z Moravy.
O autorovi| EVA HLINOVSKÁ, eva.hlinovska@lidovky.cz
