Radikální formy protestu, jež se uchylují k fyzickým útokům na politické vůdce, k demokracii neodmyslitelně patří. Stejně jako strach z jejich zneužití a nekontrolovaného násilí.
Když Jiřího Paroubka zasáhlo první vejce, vypadalo to jako typická politická groteska, která v demokratické společnosti zpestřuje život politikům i jejich voličům. Obrazy vejce, rajčete, šlehačkového dortu nebo jakékoli jiné hmoty rozplácnuté na klopě politických vůdců zaměstnávají média a vyvolávají vzrušené debaty o úpadku politické kultury a obecných mravů, poté se však vrátí do předvolební kampaně jako součást propagandy jedné i druhé strany. Zatímco postižení varují před násilím a brutalizací společnosti, jejich protivníci takový konflikt zpravidla zlehčují, pokud přímo z jeho vyvolání neobviňují ty, kdo byli terčem útoku. Tak se z radikálního protestu stává boj o jeho mediální obraz, který již opět zcela patří do běžného politického provozu.
Co se ale děje, když najednou vejcem nehází jeden či několik aktivistů, ale rovnou celý dav, který se srotil právě za tímto účelem a s cílem narušit předvolební kampaň jedné konkrétní politické strany? Kam směřuje demokracie, v níž policie nedokáže zajistit rovné podmínky pro souboj politických subjektů? A jak se změnila politická kampaň v době elektronické komunikace, kdy se informace i propaganda šíří okamžitě i do těch nejodlehlejších částí země? Jak se proměňují formy politické mobilizace, když pocity sounáležitosti a kolektivní identity nabývají virtuální podoby internetových blogů, videoklipů nebo facebookových stránek?
Pouto souhlasu i odporu Radikální formy protestu, které se uchylují k fyzickému násilí a útokům na politické vůdce, neodmyslitelně k demokracii patří, stejně jako strach z jejich zneužití a z vymknutí do nekontrolovatelného násilí politických bojůvek nebo do skutečně vážných fyzických útoků proti konkrétním osobám. Někdy jde o konfrontace až naivně roztomilé, které ani nevyžadují mimořádnou odvahu či důmysl.
Letos v březnu například jedna aktivistka, bojující proti rozšiřování letecké dopravy, chrstla britskému ministru hospodářství Peteru Mandelsonovi z těsné blízkosti do obličeje zelený pudink. Pan ministr se poté k celému incidentu vyjádřil v tom smyslu, že nechce „reagovat nepřiměřeně“, a proto rozhodně nebude žádat o přidělení osobní ochranky, jakou měl v době působení ve funkci ministra pro záležitosti Severního Irska.
Když na Mandelsonova kolegu a místopředsedu labouristické vlády Johna Prescotta během předvolební kampaně v roce 2001 pro změnu zaútočil vejcem velšský farmář, pan místopředseda nelenil a útočníkovi na oplátku rovnou jednu vrazil. Královská prokuratura tehdy usoudila, že nebude stíhat ani ministra, protože jednal v sebeobraně, ale ani farmáře vzhledem k zanedbatelné nebezpečnosti celého incidentu.
V postupu prokuratury se přitom ukazuje jeden specifický znak demokratické společnosti, totiž vzájemné těsné pouto mezi vládou a těmi, kdo se musí podřizovat jejím rozhodnutím.
Přitom je charakteristické, že toto pouto má současně charakter souhlasu i odporu, ztotožnění i odcizení, sounáležitosti i konfliktu.
Zkusme se proto zamyslet nad některými hlavními metaforami, kterými popisuje demokratická společnost sama sebe, abychom lépe pochopili ty, kdo legitimně zvoleným zastupitelům vlády či opozice spílají, nebo po nich rovnou házejí vejce a jiné suroviny.
Společenství politického těla Moderní politika je založena především na velké metafoře společenské smlouvy, díky které každý občan ví, že demokraticky zvolená vláda musí reprezentovat jeho zájmy, a proto se mu musí ze svých činů a rozhodnutí také zodpovídat. O tom, kdo bude vládnout, se pravidelně rozhoduje ve všeobecných volbách a na základě většinového mínění občanů. Se změnou veřejného mínění se mění i vláda, která si ovšem velmi dobře uvědomuje, že musí respektovat politickou opozici a menšinové názory, protože dnešní menšiny budou zítra tvořit vládu. Dodržování zákonů všemi občany potom představuje druhou stranu mince zvané „svobodně zvolená vláda“. Ve spojení svobody a poslušnosti, nejpřesvědčivěji zformulovaném v Kantově kategorickém imperativu, se zrcadlí jedinečnost moderní demokracie a občanské společnosti.
Základní problém takto ustavené společnosti následně spočívá ve způsobu, jak vytvořit z milionů osobních vůlí společnost, která by dokázala hovořit jedním hlasem tak, jak to předpokládají rozmanitá politická prohlášení nebo ústavní dokumenty, začínající zpravidla slovy „My, lid...“. Co si máme představit a jak máme rozumět například Ústavě České republiky, která začíná slovy „My, občané České republiky...“? Kdo jsme „my“ a jak se máme chovat ke všem, kdo pro nás mohou být nanejvýš „oni“? A proč je navzdory vzájemnému poutu společenské smlouvy mezi občany tak rozšířen názor, že politici jsou „oni“, kdo žijí „tam nahoře“, zatímco „my“ jsme „ti dole“, věční outsideři, ponižovaní a utlačovaní těmi, kdo by nás měli zastupovat a vždy jednat ve jménu obecného zájmu a blaha?
Již od Rousseauových dob si filozofové i politici lámou hlavy nad tím, jak se z osobní vůle mnoha občanů stává obecná vůle lidu, která dodává legitimitu všem zákonům a na jejímž základě funguje demokratická společnost jako jeden celek. V tomto celku se bok po boku ocitají ovládaní i ti, kdo vládnou, a proto si na sebe navzájem mohou činit dokonce fyzický nárok. Občan si chce se svým politikem potřást pravicí, vyměnit pár slov na shromáždění nebo mu alespoň „přinést švestičky ze své zahrádky“, když zavítá do jeho kraje.
I průměrní vůdci si toto zvláštní fyzické sepětí, které můžeme označit jako sekularizované společenství politického těla, velmi dobře uvědomují, a proto také za svými občany tak rádi jezdí, sedávají s nimi u jednoho stolu, ochutnávají místní speciality, obdivují se kráse tradičních krojů a pracovitosti místního lidu a nechávají se fotografovat, nejlépe s malými dětmi v náruči. Toto nejhorší politické klišé totiž posiluje iluzi, že politik mluví současně za nás za všechny i za budoucí generace našeho národa, a tím se ospravedlňuje jeho historické poslání reprezentanta demokratického celku.
Metafora jednoho politického těla však v lidech současně vyvolává přesvědčení, že i ten jejich politik se někdy nechová zcela podle jejich představ, a proto je třeba peskovat a pohlavkovat ho jako člena jedné velké demokratické rodiny. O představitelích politické opozice si potom takoví lidé myslí, že jenom rozvracejí naši zem a nejraději by tu společnou zahrádku zaplevelili nějakým jedovatým býlím, a proto je třeba rázně se proti nim postavit.
Bystřejší politici jsou proto většinou připraveni i na případnou násilnou konfrontaci s protestujícími spoluobčany a snaží se i v tomto fyzickém spojení zápasu symbolizovat obecný zájem a zastupovat společné politické tělo demokratické společnosti proti individuálním projevům nesouhlasu. Násilí je totiž vždy osobní a specifické. Politik se proto nesmí nechat vtáhnout do násilného konfliktu, naopak musí zachovat chladnou hlavu a reprezentovat celou politickou obec.
Dva důvody k obavám Demokracie nemůže existovat bez konfliktu. Zatímco jiné politické režimy zdůrazňují nezbytnost politického řádu a stability, demokratická legitimita je vždy legitimitou konfliktu a změny. Třetí důležitou metaforou je tak metafora politického boje, který se v demokracii vede především o voličské hlasy a do něhož se zapojují všichni proti všem, kdo se současně považují za součást jednoho politického těla. Hlavní charakteristikou tohoto boje je jeho permanentní povaha, protože mandát každé vlády je ze zákona omezen. Demokracii tak můžeme označit za permanentní boj mezi vládou a opozicí, aniž bychom předem mohli vědět, jaké ideje a programy definují jednu či druhou stranu a kdo koho bude volit. Jednou je opozice konzervativní, podruhé zase socialistická nebo liberální. Tato nestálost je životadárnou energií demokracie.
Jak ovšem máme rozumět incidentu, který se odehrál v květnu na pražském Andělu, kde opoziční sociální demokracie uspořádala zcela běžné předvolební shromáždění? Zatímco fyzický útok jednoho či několika aktivistů může vzbudit zájem, opovržení, souhlas, protest nebo sympatie, desítky lidí házejících stovky vajec po politické opozici vyvolávají strach, a to hned ze dvou důvodů. Prvním je selhání základní funkce demokratického státu, která spočívá ve schopnosti neutralizovat násilné konflikty ve společnosti. Každý můžeme mít svou pravdu, ale nesmíme si kvůli ní rozbíjet nosy nebo navzájem zacpávat ústa. Stát musí tuto liberální maximu chránit, což se na Andělu nestalo. Policie zde selhala při ochraně polis - obce svobodných občanů shromažďujících se a diskutujících na veřejných prostranstvích. Namísto toho, aby demonstranti protestující proti politickému programu sociální demokracie nebo osobě Jiřího Paroubka uspořádali své vlastní shromáždění, rozhodli se shromáždění parlamentní opozice rozbít. Tím ovšem bezprostředně zasáhli do základních práv svých spoluobčanů a přisvojili si moc, která v ústavní demokracii přísluší policii nebo soudům. Za zmínku také stojí, že například ve Spojených státech liberální organizace pravidelně protestují a bojují proti rasismu, ale současně také nabízejí i rasistům právní pomoc, když se úřady rozhodnou zakázat jejich shromáždění. Zdá se, že tento étos všeobecné svobody projevu je nám stále cizí.
Druhý důvod ke strachu spočívá v protestním projevu samém. Když demonstranti začali skandovat na adresu sociálnědemokratického vůdce „Hovado! Hovado!“, bylo již zřejmé, že tady se ke slovu dostal a veřejný prostor opanoval dav. Dnes zapálené oči, zítra srdce a pozítří možná i domy těch, se kterými nesouhlasíme a kteří jsou pro nás nikoli protivníci, ale rovnou nepřátelé, které je třeba fyzicky eliminovat. Už nikoli individuální protestní hlas, ale kolektivní bučení davu, který nepřipouští žádnou odchylku od sebe sama.
Vzpoura davů Letos uplynulo osmdesát let od vydání slavné knihy Vzpoura davů Josého Ortegy y Gasseta, ve které tento španělský filozof vysvětluje zrození moderního davu a davového člověka stále se zrychlující a závratnou proměnou naší reality. Chování davu se zde nespojuje jen s poklesem kritických schopností intelektu, iracionálním chováním, stádností, nápodobou a obdivem k vůdci, ale také s pocitem sebeuspokojení, ignorancí a výsostně negativním přístupem k myšlení a životu vůbec.
Dav nesnáší změnu a touží po stabilitě, stálosti. Pro Ortegu y Gasseta je vzpoura davu důsledkem modernizace a destruktivním prvkem v celkové demokratizaci společnosti. Americký sociolog Edward Shils na počátku 60. let minulého století v eseji nazvaném Teorie masové společnosti dokonce napsal, že masa či dav sociology doslova „straší“, podobně jako například strašidlo komunismu. Destruktivní síla davu pronásleduje, ale současně přitahuje i politiky, jejichž všeobecným omylem je představa, že to jsou právě a jedině oni, kdo takový dav dokážou ovládat. Ve skutečnosti je to ovšem dav, který si nakonec vybírá své vůdce.
Dav není nebezpečný ani tak pro svou destruktivní sílu, ale mnohem víc kvůli přesile, s jakou je schopen prosadit konformismus a pasivní přijímání všeho, co se prohlásí za jeho vlastní zájem. Dav nemá program, s výjimkou potlačení všeho, co se od něho odlišuje. Když kdysi na úsvitu moderní doby Voltaire tak vehementně bránil právo nesouhlasit s jinými názory, jako kdyby již tušil, že největším problémem budoucnosti bude právě systematické pošlapávání této svobody nesvobodným stádem. Pluralitní demokratické společnosti jsou vždy vystavené vnitřnímu totalitnímu tlaku masových hnutí, ať v jejich tradiční, nebo současné elektronické podobě. Internet neznamená jen víc svobody, ale také víc totality davů volně se přelévajících z jedné digitální konstelace do druhé!
V moderní společnosti, která se spoléhá na individuální svobodu, se zrodily masy a davy, pro něž je největší svobodou poslušnost a přizpůsobení kolektivnímu duchu. Sociologové jsou tímto rozporuplným vývojem vystrašeni, politici se mu snaží všemožně nadbíhat, ale svobodní občané se před ním musejí mít na pozoru. Jedno vržené vejce může znamenat i odpor proti stádnímu chování, které se maskuje jazykem politických aparátů a vyznává stranickou disciplínu. Stovky vržených vajec jsou ale naopak projevem takového stádního chování.
Jedno vejce způsobuje tolik potřebnou trhlinu v každodenním politickém provozu. Stovky vajec však hrozí tím, že se fyzické útoky a násilí stanou součástí tohoto provozu. A v takové politické situaci by se pod náporem vrhaných předmětů rozpadla dříve či později naše demokratická res publica - věc veřejná.
***
Když na úsvitu moderní doby Voltaire tak vehementně bránil právo nesouhlasit s jinými názory, jako kdyby již tušil, že největším problémem budoucnosti bude právě systematické pošlapávání této svobody nesvobodným stádem
Jedno vržené vejce může znamenat odpor proti stádnímu chování, které se maskuje jazykem politických aparátů a vyznává stranickou disciplínu. Stovky vržených vajec jsou ale naopak projevem takového stádního chování.
O autorovi| Jiří Přibáň profesor právní filozofie, Autor (* 1967) působí na Cardiff Law School, Cardiff University ve Velké Británii ; Jiří Přibáň profesor právní filozofie
