Nedávno vědci dokončili práci, která se prvoplánově týká matematiky, ale v širším smyslu dějin lidské kultury a matematického myšlení. Přesně řečeno, restaurovali a zpřístupnili svazek C (kodex C) zachovaných Archimedových spisů, nebo přinejmenším jeho podstatnou část. Příspěvek o jejich počinu přinesl sborník vydaný v roce 2009 Americkou matematickou společností.
Archimedes psal na papyrus (nezávazné náčrtky během svých úvah kreslil do misky s vlhkým pískem nebo holí do písku v atriu svého domu) a svitky s mnoha jeho spisy byly porůznu roztroušeny v různých knihovnách antického světa. Jak šel čas, postupně se užíváním poškozovaly a jejich obnovování nebylo v rovnováze s úbytkem.
Militantní křesťanství po svém nástupu k moci také nebylo k antickému odkazu (až na výjimky) příliš tolerantní, a tak se stalo, že se všechny zbytky Archimedova díla nakonec shromáždily v konstantinopolské knihovně v Byzanci. Někdy v 10. století je neznámý písař přepsal na pergamen.
Když v roce 1204 obsadili Konstantinopol křižáci, lehla knihovna popelem a s ní i velká část nenahraditelných Archimedových spisů. To, co zbylo, svázali knihovníci do tří svazků, kodexů A, B a C. Některé zlomky se vyskytovaly i ve dvou kodexech - bude to ještě důležité.
Kodexy A a B se během středověku ztratily, ale ještě předtím byly přeloženy do latiny, takže k zásadní ztrátě nedošlo.
Kodex C měl dobrodružnější osud. S křižáky se dostal do nějakého kláštera v Jeruzalémě nebo jeho blízkém okolí. Mnichům antická matematika nic neříkala, zato ale hledali pergamen na psaní náboženských knih. Byl to hodně drahý materiál, v podstatě kozinka, na svazek velikosti kodexu C byla potřeba kůže ze zhruba padesáti koz. Mniši proto kodex C rozebrali, starý text vyčistili, stránky rozřízli na poloviční formát. Mnich Ioannes Myronas na ně, kolmo na původní odstraněný text, napsal modlitební knihu. Práci dokončil v předvečer východních Velikonoc 14. dubna 1229.
Výhodou pro budoucí restaurátory bylo to, že tehdejší písaři rozhodně netrpěli ctižádostí, aby pergamen, na který píší, vypadal „jako nový“. Nezakrývali, že jde o materiál už jednou použitý, a při čistění šlo jen o to, aby byl nový text podstatně čitelnější než ten původní.
Vybledlé zlomky starého textu byly v tehdejších palimpsestech (rukopis na popsaném a vyčištěném materiálu) celkem časté. Vznikla modlitební kniha, která se používala skoro nepřetržitě nějakých 600 let a zanechalo to na ní stopy. Okraje stran byly otrhané (místy ohořelé), text byl zašpiněný, pergamen proděravěný hmyzem, místy byly některé části stran prodřené. V takovém stavu se kniha dostala začátkem 19. století zpátky do konstantinopolské knihovny řecké ortodoxní církve a tam nějakou dobu v klidu odpočívala.
Až v roce 1906 si jí všiml dánský klasický filolog Johann Ludwig Heiberg. Podařilo se mu přečíst některé nedbale vyčištěné kousky stránek a rozpoznal v nich (právě díky překryvům s kodexy A a B) zlomky Archimedovy. Svazek C neobsahuje jenom jeho texty, na použitém pergamenu jsou i menší zlomky jiných zápisů, ale to, co se zachovalo z Archimeda, je nejcennější.
Někdy ve 20. letech 20. století zmizel kodex C z Konstantinopole (tehdy už se jmenovala Istanbul) neznámo kam. Dohady se točí kolem antikvariátů v Paříži a kolem případných židovských majitelů, kteří nepřežili holokaust; bezpečně známé je až to, že se rukopis objevil v říjnu 1998 na aukci v dražební síni Christie’s v New Yorku.
Vydražil jej zájemce, který zůstal v anonymitě. Nicméně zapůjčil exemplář ke zkoumání týmu specializovaných restaurátorů z umělecké galerie Walters v Baltimoru, ve kterém má hlavní slovo kurátor William Noel. Knihou (o 177 pergamenových listech) se zabývali deset let, s výsledkem seznámili veřejnost v roce 2008.
Mravenčí, vynalézavá a technicky nesmírně náročná práce se vyplatila. Kromě prací nebo zlomků, jejichž obsah už byl znám odjinud, hlavně z odkazů Archimedových současníků a ze souhrnů antické matematiky (nejznámější jsou Euklidův a Diofantův), se našly dva zlomky, o kterých dosud nikdo nevěděl.
První se týkal Archimedovy metody výpočtu ploch omezených křivkami (hlavně kuželosečkami). Potvrdilo se, že je hodně blízká Cavalieriho principu, známému dnešním matematikům. Původní Archimedova stať se jmenuje Metoda mechanických teorémů a my už víme, že právě tohoto objevu si Archimedes cenil ze všech nejvíc.
Druhý dosud neznámý zlomek představuje jen titulní strana práce nazvané Stomachion, o jejímž pokračování na dalších stranách se lze jen dohadovat. Z titulní strany je ale zjevné, že šlo o „geometrickou“ hříčku, které tehdy kvůli její obtížnosti říkali „bolení zubů“. Původně šlo o 14 n-úhelníků (11 trojúhelníků, 2 čtyřúhelníky a pětiúhelník), z nichž se dal složit čtverec, ale třeba i kůň, voják a podobně. Na titulní straně se mluví o množství (plethos). Z toho a z několika slabších náznaků čtenáři kodexu C usuzují, že Archimedovi nešlo o to, jak skládanku luštit v původním smyslu, ale o kombinatorickou úlohu, kolika způsoby lze při skládání postupovat. Archimedovým kvalitám by to rozhodně odpovídalo. Podle toho, že o problému napsal pojednání, lze soudit, že dospěl k nějakému výsledku; neexistuje už ale dost podkladů na ověření jeho řešení a zda bylo správné.
V letech 2006 až 2008 se toho v matematice událo mnohem víc, a jistě důležitějšího, ale návrat k jejím počátkům, který se povedl v Baltimoru, jistě za zmínku stojí.
Badatelé přečetli Archimedův spis mezi řádky Křesťanské texty z 10. století zakryly originál rukopisu „pohanského“ řeckého matematika. Archimedovo pojednání se vědcům nedávno podařilo rozluštit.
Vědci zkoumali pergamen po zlomcích písmen ve starších vrstvách, text potom zviditelnili speciálním softwarem, jenž původně sloužil k analýze satelitních snímků
O autorovi| MILAN MAREŠ, Autor pracuje v Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR. Článek byl převzat z únorového čísla časopisu Vesmír. Titulek a podtitulek doplnila redakce LN.
