Napsal nám Mgr. Miroslav Velfl, předseda představenstva DBK PRAHA, a. s. Ve svém textu reaguje na výstavu architektů Věry a Vladimíra Machoninových a související novinové články. Vadí mu, že v katalogu, ale i v některých mediálních ohlasech, je současné vedení Domu bytové kultury viněno z necitlivosti vůči architektonickému dílu Machoninových.
Pan Velfl popisuje, jak se podnik pod jeho vedením snažil ze socialistického obchoďáku udělat i v dnešní době konkurenceschopný podnik. A přitom nutně došlo i k některým změnám původního, téměř čtyřicet let starého projektu. Nezbývá než dodat, že pan Velfl má svou nezpochybnitelnou pravdu. A doufám, že můj vlastní text o výstavě vyzněl v tomto duchu objektivně. Je vlastně zázrak, že se socialistický obchodní dům udržel až do dnešních dnů. Pominemeli obecné změny v kultuře prodeje, socialistická plánovaná ekonomika a volný trh vyžadují zcela rozdílné typy prostoru. Většinu socialistického obchoďáku tvořil nepřístupný sklad, který se navezl zbožím a pak se řadu let vyprodával. Dnešní obchodník potřebuje své zboží co nejvíce „točit“.
Ať by byl architektonicky sebezajímavější, ve skanzenu socialistického obchodního domu by se asi nikomu nakupovat nechtělo. A to je problém více staveb, a nejen těch, které aktuálně zahaluje mrak nostalgie. Smutným příkladem je Bílá labuť, kde to vypadá jako v katastrofickém filmu. O svou záchranu bojují i jiné zajímavé budovy, jejichž programová náplň a funkčnost už nestačí současným požadavkům. A kdy je architektonická hodnota taková, aby se vyplatilo zachovat dům jen jako muzeum sebe sama? Těch příkladů je jen pár.
Je mi sympatické, že se pan Velfl, manažer obchoďáku, zajímá o architekturu svého domu a snaží se obhájit kroky, které na tomto poli podnikl. Kdyby přišel na debatu o osudu staveb Věry a Vladimíra Machoninových, která se 2. února v 18 hodin uskuteční v Galerii Jaroslava Frágnera, určitě by mohl zajímavým způsobem přispět do diskuse.
