Jména Václav Čadek či Jan Liberda řeknou něco jen pár zasvěceným. O tom, že výtvarník Joska Skalník či písničkář Jaromír Nohavica spolupracovali před listopadem 1989 s komunistickou Státní bezpečností, ví přitom prakticky každý. Je to nespravedlivé. Skalník s Nohavicou byli jen oběťmi režimu. To důstojníci StB Čadek s Liberdou si na jejich vydírání založili živnost, léta je nutili ohýbat záda, tahali z nich informace a za to dostávali velmi slušně zaplaceno.
Zjistit, jak žil „průměrný český estébák“ a proč se dal do služeb režimu, je složité. Žádný historik o tom práci nenapsal a vzpomínky svědků či zápisy samotné StB jsou kusé a jednostranné. Jedno je ale jasné. Řadoví služebníci komunistického režimu byli pohříchu průměrní a obyčejní lidé. Ostatně stejně jako ti, kteří jménem Tisícileté říše posílali do plynu tisíce Židů.
Motivace pro vstup do řad StB bývala různá. Z dotazníků a životopisů uložených v personálních svazcích bývalých estébáků by se mohlo zdát, že se bez výjimky jednalo o mimořádně bdělé a uvědomělé soudruhy, kteří nechtěli nic než dobro socialismu a potírat třídního nepřítele. Pravda ale byla často prozaičtější. Někomu šlo o pocit moci, jinému o slušný a jistý plat či o to, aby společensky povýšil a v práci se zrovna nepřetrhl.
Představte si jedenadvacetiletého kluka z venkova, který se právě vrátil z vojny. Ve škole mu to nikdy nešlo, vyučil se zámečníkem a po dvou letech služby někde na východním Slovensku už stejně všechno zapomněl. Zdánlivě jedinou možností je sbalit aktovku a jít prosit o práci do fabriky v okresním městě, kde táta strávil půlku života. Pár příštích let to znamená nosit ostatním svačinu, honit koštětem železné špony po betonové podlaze a těšit se na vlastní mašinu, která bude až do skonání věků soustružit jednu a tu samou součástku.
„Kdo by šel za komunistického režimu k policajtům? Většinou to byli nepříliš vzdělaní a nepříliš inteligentní lidé, kterým režim nevadil. Opravdu nešlo o elitu národa, ale typicky o vyučené či nevyučené lidi,“ říká Radek Schovánek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Ukázkovým příběhem, jak prostý chlapec ke štěstí u StB přišel, je ten Čadkův. Skalníkova pozdější Nemesis zběhla od práce důlního elektromontéra v severočeské Hrdlovce ke Sboru národní bezpečnosti ve dvaadvaceti letech. Nejdřív coby příslušník VB šlapal Čadek ulice v Cínovci, zároveň vstoupil do strany a začal při práci studovat. Dodělal si maturitu a přes hospodářskou kriminálku zamířil v roce 1976 rovnou k StB. V Praze zakotvil v protiamerickém odboru kontrarozvědky, dotáhl to až na majora, vystudoval Vysokou školu SNB a ještě stihl v prosinci 1988 získat na pražských právech titul JUDr.
Podobných lidí, kteří mu vděčili za vše, si režim pěstoval řadu. Odměnou mu byla jejich loajalita a jistota, že s nepřáteli socialismu bude nakládáno tvrdě a nelítostně. Ať už se chudák disident vrtnul, kam chtěl, povýšencům neušel. Byli všude – v armádě, v SNB i ve věznicích. Josef Vondruška, který v 80. letech týral v Minkovicích politické vězně, to díky režimu dotáhl z nevzdělaného nýmanda z rozvrácené rodiny až na právníka, který dnes za komunisty sedí ve sněmovně.
Práce řadového estébáka-rozvědčíka ve Washingtonu či v Londýně vypadala pochopitelně jinak. Nebyla nijak úžasná, člověk ale většinou seděl v teple a odpoledne si nemusel drhnout ruce solvinou. „Byli to úředníci, kteří pracovali ve velmi specifickém úřadě. Ráno přišli do práce, vyřídili spisy a poštu. Pak chodili po kontaktech se svými agenty. Případně měli někoho předvolaného na výslech či schůzku v konspiračním bytě. Do toho všeho absolvovali různé porady, školení a schůze a velmi tvrdé prověrky,“ vysvětluje Schovánek.
Ministerstvo vnitra bylo podle něj doslova posedlé různými statistikami a výkazy: „O každé pitomosti se dělal úřední záznam, pro každou nedůležitou věc měli směrnice a předpisy. Je naprosto mylné si StB představovat jako jakousi partu lidí, kteří si dělali, co chtěli.“ Považovat estébáka za obyčejného úředníka je ale zavádějící. Nejbrutálnější bití a mučení už estébáci v 70. a 80. letech většinou nepoužívali. Do jejich arzenálu tehdy patřilo spíše vydírání – jen málokdo byl tak tvrdý, aby se, možná navěky, vzdal práce, připravil své děti o možnost studovat nebo se nechal zavřít do vězení. Například Skalník před měsícem Týdnu přiznal, že jej StB vydírala fotografií, na které byl zachycen, jak dostává peníze za svůj obraz prodaný do ciziny.
Hlavně proti aktivním disidentům si ale StB počínala často daleko tvrději. Například během akce Asanace, kterou v roce 1977 spustil tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina, se StB uchýlila k nejhrubšímu nátlaku a násilí. Do bytu chartistky Ziny Freundové třeba na konci roku 1981 vpadli estébáci Jiří Šimák a Zbyněk Dudek. Mladou ženu uprostřed noci zbili, ostříhali dohola, roztrhali na ní noční košili a nahé jí hrozili znásilněním a zabitím. Podobných případů bylo víc a kromě Freundové kvůli těmto metodám odjelo do roku 1989 za hranice na 280 chartistů.
Estébáci, kterých bylo v roce 1989 více než 13 tisíc, patřili mezi „šlechtu“ minulého režimu. Nivelizace platů byla ale v té době taková, že si na nijak horentní peníze nepřišli. Jejich plat byl přesto vysoce nadprůměrný. Řadový příslušník StB mohl podle Schovánka na konci 80. let brát zhruba 3 500 korun. K tomu ovšem pravidelně dostával různé přídavky, například za služební hodnost nebo jako odlučné.
Dobře se ale estébáci měli i po odchodu ze služby. Až do důchodu měli totiž nárok na část svého platu, takzvanou výsluhu. Také důchody měli a mají více než hezké – na rozdíl od svých obětí totiž mohli léta místo mytí oken či topení v kotelně dělat stálou a dobře placenou práci. Uspořené peníze a nasbírané kontakty se navíc estébákům zúročily i po roce 1989. „Skalníkův“ Čadek je opět modelovým případem. Do „civilu“ odešel v roce 1992 s tučným odstupným, nyní žije v Praze a spoluvlastní s několika dalšími estébáky dvě realitky.
O autorovi| Václav Drchal, redaktor LN
