Petra „Sida“ Hoška z Plexis a za metalisty Aleše Brichtu. Na které jste byli straně? Somračka, somradlo, žebradlo, plyntaška, patrontaška, mošna, chlebník, futrál. Kultovní plátěná taška přes rameno, která v 80. letech doplňovala pomalovanou džísku amrkváče, a byli jste „in“. V původním, vojenském designu se dá taška sehnat v bazarech, na internetových aukcích, v army shopech nebo na půdě, kde se na ni mezi množstvím veteše z mládí práší. Právě tahle somradla ale skrývají mnohem větší poklady, než je zapomenutá prázdná krabička od cigaret, vymotaná magnetofonová kazeta nebo zašlá propiska. Je to autentická výkladní skříň kapel, které něco znamenaly v době, kdy se nedalo vyrazit na koncert každý den v týdnu a kdy neexistovala hudební rozmlsanost, jak ji dnes známe z internetu. Tyto kapely Supraphon neprodával.
A jejich „fanoušci“ si své favority zamilovali třeba jen kvůli jedné skladbě, kterou měli možnost slyšet někde na mejdanu.
Nebo klidně jen proto, že byli majiteli vytržené stránky německého Brava s fotkou a logem kapely.
Abyste se dnes pochlubili svým vytříbeným hudebním vkusem, můžete si pořídit triko nebo placku.
Kouzlo somračky – počmárané logotypy a názvy oblíbených kapel – se už ale nevrátí.
Souboj somraček
Ovšem není somračka jako somračka. Je jasné, že příznivci jazzu a vážné hudby si takové artefakty nevytvářeli. Byla to výsada fanoušků alternativních, nezřídka „škodlivých“ a „závadných“ hudebních směrů jako punk či metal. Každý měl své jasné favority, jejichž protežování bylo otázkou cti a jasného názoru. Která kapela byla nejdůležitější a jak by vypadal takový „souboj somraček“, kdyby na něj někdy došlo? A kdo jiný dokáže „své somračky“ a „své kapely“ obhájit lépe než Petr „Sid“ Hošek z Plexis a Aleš Brichta, někdejší zpěvák Arakainu? Plexis – punkovou sebranku okolo Sida, notorického vymetače večírků, jež byla založená v roce 1984 a i dnes je stálicí festivalových a klubových pódií – stejně jako frontmana najdete zásadně U Sudu nebo v baru Újezd. Arakain byl, za více než dvacetiletého působení Aleše ve svém čele, nejslavnější tuzemskou metalovou formací. Dnes frontman šéfuje ABBandu a provozuje pražský Bum Bar.
„Jasnej vzkaz FUCK OFF byl úplnej základ. Bez toho se nedalo vyjít na ulici,“ hlásí hned na úvod Sid. Jaképak kapely, nejprve je třeba všechny poslat k šípku. Záhy však přiznává: „Má se to tak, že kterej pankáč nevyrostl na Sex Pistols, není žádnej pankáč. O tom se nemusíme vůbec bavit. Tak to měl totiž úplně každej.“ Nemyslí jen logo propisovačkou na somračce, ale vzpomíná si na školní lavice, kam všechny podstatné vzkazy včetně portfolia svých oblíbenců vyrýval v nestřežených okamžicích rybičkou. Každý to tak ale přece jen neměl.
Bigbít jako prase
„S punkem jsem tolik do styku nepřišel,“ říká Aleš o osmdesátkách. „Znal jsem samozřejmě party jako Sex Pistols nebo Clash, ale trochu víc jsem z tohoto stylu poslouchal jen Plasmatics s Wendy O. Williams.“ A hned zpočátku narazí na jeden z nejstarších konfliktů mezi pankáči a metalisty: „Přece jen ty punkové kapely byly hlavně o názoru a výrazu na úkor hráčského umění.“ Stejně jako jiné nadšené metalisty ho zajímala hudební kvalita. „Jachacha!!! Strašný, to jsem nesnášel, jak se každej jouda musel předvýst, co všechno umí a jakej je hráč,“ chechtá se Sid a ve vzduchu předvádí co nejsložitější prstoklad. Samozřejmě jen naoko, Plexis nikdy nic takového ani nezkoušeli. Zatímco Sid vzpomíná na nepochopitelné nápisy KEEP SMILING („Co to jako mělo bejt?“), Aleš zůstává klidný. Iron Maiden spolu se Saxon a Judas Priest, klasičtí zástupci britské vlny heavy metalu, ho oslovovali na začátku 80. let nejvíc. Zpoza Atlantiku, ze Spojených států, později přišel thrash metal: Metallica, Slayer nebo Anthrax. „O těchto kapelách není co víc říkat. Jsou natolik známé, že každý ví, co pro vývoj daného stylu udělaly a vytvořily,“ míní Aleš. „Judas Priest jsou jediná metalová kapela, která se dala poslouchat,“ oponuje Sid, ale hned dodává: „Po desce Painkiller to šlo ovšem do prdele.“ Faktem je, že s odchodem Roba Halforda kapela ztratila body i u svých „diehards“.
„Na začátku osmdesátek spolu metalisté a punkeři vycházeli docela v pohodě, protože se stylově aposluchačsky spousta té muziky prolínala,“ říká Aleš. Dobrým příkladem, na němž se oba hudebníci shodnou, jsou Motörhead. Heavyrockový fenomén, vzniklý už v 70. letech z undergroundu a vlivů kapel jako Hawkwind, kde frontman Lemmy předtím působil, je Alešovým oblíbeným: „Jak říká sám Lemmy, je to jenom rokenrol, ale nabitý zabijáckou energií!“ Sid souhlasí: „Motörhead jsou bigbít jako prase.“ Další společná loga na obou somračkách byste ale nenašli. Sid miluje první desku Clash nebo Stranglers, koncert The Who v Leedsu v roce 1968 považuje za stěžejní, Buzzcocks nebo Ramones jsou pro něj základem. Přiznává, že třeba Dead Kennedys ho nikdy tak moc jako britská scéna neoslovili. „Jello Biafra je možná už moc chytrej a složitej,“ říká, i když jejich logo je mu velmi dobře známé. Kmotrem punku je i v jeho světě Iggy Pop, důležití jsou MC5 či The Exploited. V punkovém krámku v Budapešti si ještě před revolucí pořídil tričko UK Subs a spoustu spínacích špendlíků. I ty byly součástí somračky.
Jedna z Alešových vůbec nejoblíbenějších kapel, pročež výrazné jméno na jeho tašce, jsou Black Sabbath a jejich deska Sabbath Bloody Sabbath. Vyjmenovávat všechny kapely, na kterých vyrostl, by ale dalo práci. „Mluvit o Beatles, přes Yes, King Crimson, Led Zeppelin až k Deep Purple, to všechno by bylo asi jen abecedním seznamem hudební klasiky.“ Pevně stojí za Venom, kteří albem Black Metal definovali název dnes tak módního stylu.
Sid by nikdy nevyšel (pochopitelně kromě hesel jako PUNK’S NOT DEAD) bez logotypu Abraxas, jimiž léta dělal, jak sám říká, podržtašku. A je dost možné, že legendární abraxasovské „létající“ áčko zdobilo i vaši somračku. A bylo to „in“.
***
REBELOVé DNES ? „Skutečný punk“ a „skutečný metal“ má s rostoucím věkem svých protagonistů úplně jinou podobu. Kožený koncertní kostým Roba Halforda z Judas Priest získal okamžitě jiné konotace, když zpěvák v roce 1998 veřejně přiznal, že je homosexuál. Bruce Dickinson z Iron Maiden je pilotem Boeingu 757 – pracuje jako kapitán společnosti Astraeus, reprezentoval Anglii v šermu, nahrává knihy pro děti, napsal dvě novely. Jak to stojí v oblíbené písničce od Visacího zámku? Ale holky říkaly, že punk (a asi i metal) je jinde...
