Nejpodstatnější důvod zřejmě spočívá v tom, že Ankara nechce umožnit vytvoření souvislého pásma kontrolovaného Kurdy na severu Sýrie - podél tureckých hranic. Navíc již delší dobu má zájem na vytvoření jakéhosi „cordon sanitaire“, které by zajišťovalo bezpečí tureckých hranic posunutím turecké vojensko-politicky kontrolované sféry vlivu do hloubky syrského území v rozsahu několika desítek (oficiálně se hovoří o 30) kilometrů.
Ankara totiž očekává, že se latentní konflikt v Sýrii protáhne minimálně na deset let. Turecká armáda tak usiluje o upevnění svého postavení v klíčových úsecích severní Sýrie.
Syrská krize eskaluje. Turecký útok na americké spojence zamíchal táhlým sporem |
Vše nasvědčuje tomu, že skutečným a jediným cílem Ankary není pouze kontrola obce Afrín, ale také Manbidže a jiných obcí v severní Sýrii, v závislosti na úspěšnosti realizované vojenské operace.
Podle informací z tureckého ministerstva obrany Ankaru i turecké velení nabudil „nedůstojný“ ústup iráckých Kurdů z Kirkúku, kteří se „vylekali“ výhrůžek íránského generála Solajmaního i elitních šíitských oddílů irácké armády.
O iráckých Kurdech se totiž předpokládá, že jsou zkušenější a bojeschopnější než oddíly Lidové obranné jednotky (YPG) a Sjednocené demokratické strany (PYD), které stojí na straně Kurdy ovládané Demokratické federace severní Sýrie.
Syrští Kurdové, historicky blízcí ke kurdské straně v Turecku (PKK), mají velmi kritický vztah k Turecku, který se během syrské občanské války ještě více zhoršil (např. obléhání kurdského města Kobane IS v roce 2015, do kterého Ankara nezasáhla, dokonce znemožňovala průchod kurdských dobrovolníků z Turecka do krvácejícího pohraničního města, což obraz Turecka jako nepřítele syrských i tureckých Kurdů ještě více posílilo).
Ankara považuje YPG za teroristickou organizaci s vazbami na kurdské separatisty v Turecku.
Není možné očekávat spolupráci syrských Kurdů s Ankarou ve stejné míře, která existuje například mezi Ankarou a severoiráckými Kurdy. Vývoj situace v Sýrii dává za pravdu komentátorům, kteří očekávají poziční latentní konflikt v zemi.
Je pravděpodobné, že část území Sýrie i nadále zůstane mimo kontrolu Asadova režimu, a Ankara tak má obrovský zájem vytvořit v částech severní Sýrie svoje „mandátové území“ obzvlášť v situaci, kdy v zemi mají silný vliv Írán, Rusko a přes Kurdy rovněž USA. Střet s Kurdy tak byl a je nevyhnutelný hlavní překážkou pro vpád tureckých vojsk doposud byly zájmy USA a zejména Ruska.
Turecku nahrává špatný vztah Kurdů a sunnitů
Turecko čerpá z nespokojenosti arabských sunnitů v severní Sýrii, stejně jako místních Turkmenů, turkofonní populace, kulturně a jazykově spřízněné s Turky. Zdejší Arabové sunnitského vyznání od začátku občanské války vzhlížejí k Ankaře jako ke svému skutečnému ochránci.
Právě to je v souladu s obrazem, který Erdoganovo Turecko léta kultivuje, na rozdíl od nečinné Saúdské Arábii a zemí Perského zálivu. Nedávné vyhánění Arabů, resp. Turkmenů z této oblasti, spolu s ozbrojenými střety mezi těmito formacemi v nedávné minulosti (YPG a PYD vs. FSA vč. Turkomanských brigád), rovněž přispěly k posílení antagonismu mezi těmito skupinami.
Erdogan: Turecko de facto zahájilo pozemní operaci na severu Sýrie |
Stejně tak k tomu přispěla i diskriminace sunnitských Arabů a Turkmenů ze strany Kurdů, v oblasti považované za jádro nově vznikajícího syrsko-kurdského protostátu.
Araby a Turkmeny rovněž popudila „zrádná“ spolupráce Kurdů (podporovaných Rusy) s Asadovými oddíly během aleppské operace. Během této operace totiž Kurdové obklíčili a udeřili na klíčové oddíly FSA k severu od Aleppa, čímž umožnili Asadovi (a jeho íránsko-šíitským spojencům) nejen získat kontrolu nad největším syrským městem, ale i zmocnit se strategicky významných ústupových cest na sever směrem k tureckým hranicím.
Podle Turecka má sice jít o krátkou operaci, zasažení Turecka v oblasti de facto nezávislé Rojavy však vůbec poprvé dostává do přímého konfliktu americké spojence se zájmy NATO, jehož členem je právě i Turecko.
Turecko se opírá o tento resentiment vůči Kurdům a doposud se mu dařilo jej využívat ve svůj prospěch. V posledních měsících se Turci také zaměřili na trénink syrských jednotek FSA jak v severozápadní Sýrii, tak především na vlastním území (v provincii Hatay) s tím, že je nasadí do Afrínu a jiných oblastí hned jak vypuknou boje.
Nejnovější události ukazují na skutečnost, že Ankara počítá s tím, že jádrem pozemních oddílů nasazených v oblasti budou arabsko-turkmenské oddíly, aby se tak vyhla velkým ztrátám na životech tureckých vojáků. Není však vyloučeno ani masivnější zapojení tureckých pozemních jednotek, bude-li si to vyžadovat situace.
Tato vojenská operace je velmi nepříjemná pro Washington v situaci, kdy Kurdové se jeví jako jediní spolehliví spojenci, kteří nebudou střídat strany podle toho, co se jim momentálně hodí. Podle armádního zdroje v Ankaře Turci přislíbili Washingtonu, že pokud se Kurdové nebudou bránit masovou mobilizací, ale podstoupí „sporná“ území bez boje, k významnějším střetnutím nedojde a Kurdové si uchovají svoji armádu, klíčovou pro americké zájmy.
Rusové jsou na straně Turků
S tím, že se Kurdové budou chtít vyhnout velké válce s Turky, počítají i v samotné Ankaře. Američané však nejsou pro Ankaru takový problém, jako Rusové, kteří mají v severní Sýrii solidní vojenskou přítomnost (hned po Damašku a Latákiji). Není proto bez zajímavosti, že v nedávné době vycestovali do Moskvy vysoce postavení turečtí státníci, vojenští a zpravodajští důstojníci, kteří jednali o plánované operaci a zřejmě dostali od Moskvy zelené světlo s jeho provedením.
Nasvědčuje tomu řada nepřímých indicií: za prvé, na anglojazyčné mutaci webové stránky ruského ministerstva obrany v těchto dnech vyšel článek, který obvinil z uskutečnění turecké operace „politiku Washingtonu“, nikoliv Ankaru.
S tureckým zásahem se v Sýrii otevřela nová válečná fronta.
Za druhé, Rusové posunuli své vojenské pozorovatele na východ od Afrínu, kdyby je tam nechali, v podstatě by turecký útok blokovali. Tato informace je potvrzená a je v rozporu s dřívějšími zprávami o tom, že se Rusové z okolí Afrínu stáhli úplně.
Za třetí, podle kuloárových informací Turci kývli Moskvě na řadu politických ústupků například v energetické oblasti (bude postaveno druhé křídlo Tureckého plynovodu) a v jiných oblastech, jejichž rozsah a obsah bude upřesněn v nadcházejících měsících.
Za čtvrté, bez ruského souhlasu by turecké bombardéry nevzlétaly na území severní Sýrie, jinak by byly snadným terčem Rusy spravované a velmi efektivní protivzdušné obrany.
Turecká invaze do severní Sýrie má i velmi významný vnitropolitický moment. Zatímco „krátká a vítězná válka“ může renomé Erdogana jako rozhodného a silného vůdce ještě více posílit, delší konflikt je velmi nebezpečný jak z hlediska ztrát na životech tureckých vojáků, tak z hlediska zhoršení turecko-kurdských vztahů v samotném Turecku a destabilizace situace v kurdských oblastech Turecka.
Pomoci mohou iráčtí Kurdové
Erdogan může přijít o své voliče v sociálně-konzervativních Kurdy obývaných jihovýchodních provinciích země. Jednak vzplanutí velké války v severní Sýrii může posloužit pro mobilizaci tisíců tureckých Kurdů do oddílů PKK a revitalizovat tím kurdský odpor jak na jihovýchodě, tak kurdských komunit v tureckých velkoměstech po celé zemi.
Ačkoliv je málo pravděpodobné, že se do případné kurdsko-turecké války v Sýrii organizovaně zapojí iráčtí Kurdové (ti jsou na Ankaře závislí zejména kvůli exportu ropy na světové trhy přes turecké území, navíc čelí řadě významných výzev pramenících z Bagdádu), nelze vyloučit spontánní zapojení stovek zkušených irácko-kurdských bojovníků do války na straně Kurdů.
Mezinárodní reputace Turecka, beztak oslabená v posledních letech, může v důsledku nepopulární války proti Kurdům, kterým západní média v posledních letech silně sympatizují, rovněž silně utrpět.
Není bez zajímavosti, že syrští Kurdové vnímají podle dostupných informací obrat v postupu Moskvy jako „ránu do zad“, neboť počítali s protěžováním ze strany Ruska, které v posledních letech čelilo bezprecedentnímu zhoršení vztahů s Tureckem.
Události v severní Sýrii mají potenciál blízkovýchodní šachovnici nadále komplikovat. Teprve následující měsíce ukáží, jestli v tomto neuralgickém bodě regionu vypukne masivní ozbrojený konflikt, anebo zůstane u méně závažného konfliktu.
Autor působí na Katedře bezpečnostních studií Institutu politologických studií FSV UK.
