A také ženou, která pod pseudonymem Květa Legátová vydala úspěšnou knihu Želary.
Psal se první rok nového století a česká literatura zaznamenala pozoruhodnou prvotinu od autorky, které bylo již před osmdesát. Za knihu osmi provázaných povídek s názvem Želary pak Květa Legátová získala rovněž Státní cenu za literaturu.
Pro některé šlo o znamení toho, že česká literatura se po splacení edičních dluhů navršených během čtyřiceti let komunismu rozhlíží, kde by našla nějakou „literární událost“. Pro jiné však šlo o ocenění kvalitního díla a vlastně také splacení dluhu, vždyť brněnská prozaička měla povídky dlouho v šuplíku.
Objevení Květy Legátové získalo pak další rozměr poté, co se ukázalo, že Želary nejsou zdaleka její prvotinou. Věra Hofmanová, narozená 3. listopadu 1919, totiž jako Věra Podhorná vydala v roce 1957 povídkovou knihu Postavičky a o čtyři roky později román Korda Dabrová. Navíc měla na svém kontě také již dvě desítky realizovaných rozhlasových her, první už v roce 1940.
Lidstvo blbne pořád stejně Literární událost si tedy začala žít vlastním životem. A podle následně publikované novely Jozova Hanule (2002) Ondřej Trojan natočil film, který se – aby to nebylo tak jednoduché – jmenuje Želary.
Věra Hofmanová tak pod pseudonymem Květa Legátová rychle dohnala to, co jí bylo léta odepřeno. Díky úspěchu Želar pak vyšly také svazky jejích rozhlasových her Pro každého nebe, Posedlá a jiné hry a Mimo tento čas, detektivní prózy Nic není tak prosté a soubor „apokryfních“ textů Mušle a jiné odposlechy.
Slavnou „prvotinou“ Želary jako by autorka navrátila českou literaturu o několik desetiletí zpět – k baladické próze ze 30. let, krimi povídkami a apokryfy se pak přihlásila k odkazu Karla Čapka. S ním se také cítí nejvíce spřízněna, označujíc se za racionální autorku. Na druhou stranu však obdivuje dílo Bohumila Hrabala, „spontánního autora “. A rovněž se dá říci, že čím méně je Květa Legátová „racionální“, tím lépe pro čtenáře.
To je právě případ želarských povídek, které čerpají ze zkušeností učitelky na valašském a slováckém venkově. V rozhlasových hrách si Květa Legátová „vybíjí“ potřebu debatovat, potřebu dialogu, nicméně někdy pak právě nad estetickou kvalitou textu převládají morální maximy paní učitelky, která si zkrátka nemůže pomoci... Co je dobré pro život, nehodí se automaticky i pro literaturu. A obráceně.
V knižním rozhovoru s Dorou Kaprálovou Návraty do Želar autorka vzpomínala, jak se po válce – v době, kdy dokončovala studia na filozofické fakultě – zajímala o politický život. Navštívila i schůzi komunistů, a když požádala, aby se v zamořeném sále již nekouřilo, z amplionu se ozvalo: „Soudružky a soudruzi, vyhlašujeme zákaz kouření. Kouřit mohou nadále jen funkcionáři.“ Jak uvedla v jednom z rozhovorů: „Kdyby aspoň lidstvo blblo pokaždé jinak, tak by se to ještě dalo pochopit, ale ono blbne pořád stejně. Vyhlásí se program, ale ti, co ho hlásají, z něj potom chtějí mít výjimku..., na čemž to dříve nebo později ztroskotá... a nový program... výjimka... ztroskotání...“ Pak že je Věra Hofmanová jen učitelkou vyprávějící archaické příběhy...
***
Jubileum
Pozdní sláva Věra Hofmanová, jež proslula díky knize Želary jako Květa Legátová, se dnes dožívá devadesáti let. Za povídkovou knihu, kterou vydalo v roce 2001 nakladatelství Paseka, rovněž získala Státní cenu za literaturu. Snímek Želary natočil režisér Ondřej Trojan podle novely Jozova Hanule.
