Muzikant Radim Hladík si řízení vyzkoušel brzy. „Začal jsem v patnácti letech s dědovou Pragou Lady, samozřejmě bez řidičáku. Bylo to krásné auto z roku 1936, tříkvalt, listová pera, dřevěná podlaha... Moc jsem toho pochopitelně nenajezdil, ale byl to dobrý základ. Pak jsem ještě bez papírů jezdil ve Švýcarsku v roce 1968 s mikrobusem Volkswagen, který jsme si tam koupili na přepravu kapely Matadors,“ vypráví.
Auto si Hladík pořídil ještě před řidičským průkazem. „První byla Simca 1301 S v roce 1975, měl jsem ji dřív než řidičák. Autoškolu jsem stihl udělat asi za týden, první jízda s instruktorem vedla přes pražské centrum v nedělní špičce. Po Simce jsem měl Austin Allegro, auto se špatnou pověstí, ale já jsem ho měl čtrnáct let. Nikdy mě nikde nenechalo, stále mělo původní baterii, sice hnilo, ale stále jezdilo. Pak jsem najezdil asi 120 000 km s Favoritem Jardy Hutky, který nerad řídil. Pak už jsem měl Volva. První 240, pak 360, moc dobré auto, pohodlné, k řazení stačilo používat jen dvojku a pětku. Potom jsem měl 460, která byla originál na LPG a v servisu se jí trochu báli. Když jsem ji dával pryč, měla najeto 420 000 km. Pak V40. Pořád jsem něco či někoho stěhoval, tak jsem si řekl, že už žádný kombík.“
Dnes Radim Hladík jezdí ve Volvu S80 s automatickou převodovkou, protože má rád bezpečná a pohodlná auta, vhodná pro delší cesty. „Na cestování spojené s hraním na kytaru je ideální. Bratislava na otočku, Ostrava na otočku, žádný problém ani únava. To auto je na tohle vyrobené,“ vysvětluje Radim Hladík. „Když řídím, tak si to většinou užívám, je to svým způsobem odpočinek. Jezdím s časovou rezervou, takže je to trochu výlet.“
