Magdaléna Platzová: Je jasné, že „románem“ se tato kniha stala až na přebalové pásce – jako vítěz soutěže Knižního klubu. Román to není, ale velmi zdařilý úvod k románu, jakási expozice, v níž se seznámíme se základními rysy hlavních hrdinů a zapeklitou situací, v níž se nacházejí.
Je tu naznačena i budoucí zápletka – propojení skinů s vedením města, nespolehlivý „bílý kůň“. Je škoda, že to Lan Pham Thi nedopsala, i kdyby jí to mělo trvat ještě pár let. Na druhou stranu právě nepřítomnost jakékoli ambice napsat „román“, lehkost a bezprostřednost pozorování a vyjadřování, které prozrazují věk autorky, dělají z četby zážitek. Je nám totiž jasné, že Lan Pham Thi si nevymýšlí, ale s talentem popisuje, co opravdu zažila.
Tran Thu Hien: To je samozřejmě otázka: Byla by kniha čtenářsky úspěšná, kdyby se autorka místo Lan Pham Thi jmenovala Jana Nováková? Snad by ze začátku tolik nezaujala a možná by nebyla první reakce: „Á, to je kniha té Vietnamky, co se narodila v Česku...“ Ale už na první stránce kniha zaujme neobvyklostí prostředí a jazykovými zvláštnostmi.
Příběh je spojený s tématem rasismu, znovu ho otevřel. Každý ví, že tady nějaká míra diskriminace existuje, ale nemluvilo se o tom.
Tomáš Němeček: V čem je z pohledu recenzentky Lan Pham Thi dobrá?
Magdaléna Platzová: Nejlepší je jako pozorovatelka. Je chytrá, vtipná, originální, dokáže přehlédnout situaci a vypíchnout z ní ty nejpůsobivější obrazy. Slabší jsou naopak místa, kde se snaží o nějakou hlubší psychologii hrdinů – například u postavy malíře.
Ivo Možný: Pro mne byla ta knížka české spisovatelky vietnamského původu zhmotněním naděje, že se české společnosti po těžkém pouštění žilou, kdy jsme přišli o svoje Židy, Němce a nakonec i Slováky, přece jen otevírá historická šance.
Dnes je autorka v Bangkoku, její tatínek se stěhuje s obchodem do Spojených států… a jak to čtu, vidím, že není divu. Ač naděje umírá poslední. Ony i ty duté hlavy chodí v „texaskách od Ťamana“ a bydlí třeba v bytě, který tu postavili Ukrajinci. Pilní vždycky iritují líné, a socialismus, jak poznamenal Bertrand Russell, je filozofií závisti. Zdědili jsme ale po něm i dobrou pověst ve Vietnamu, a po první republice dobrou pověst na Ukrajině…
Jak poměry začnou houstnout – a tak kolem roku 2030 už to zde v Evropě bude pěkně husté – mohly by děti těch, které dnes mezi sebe přijmeme, už kopat za nás, abychom nevypadli i z druhé divize. Jen jim dát šanci… Zdaleka ne všichni starostové jsou přece tupci a nejeden policista to má v hlavě spořádáno líp než ředitel cizinecké policie, plukovník Husák.
Jak říká Kafka: „Logika je sice neúprosná, ale touze žít neodolá.“ Půjde to.
Nezapomenutelný šaman.
Vymyšlený Tomáš Němeček: Který moment nebo která scéna vám utkvěly v paměti?
Ivo Možný: Rozpad rautu na oslavu otevření vietnamské restaurace. Ten průnik dvou kultur a do toho ještě archetypální situace, kdy se v mladé holce láme láska ke klukovi… Ono to není žádné literární veledílo, ale má silné momenty.
Tran Thu Hien: Mě nejvíce zaujal moment, kdy otec hrdinky Tonda pozve „bílého koně“ Petra na hostinu. Sice kvůli tomu, aby zůstal pořád „dobrým přítelem“ rodiny, ale je jasné, že si ho museli vážit a důvěřovat mu i předtím, jinak by s ním vůbec nespolupracovali.
Hodně mi to připomíná moji rodinu. Taky zveme naše české přátele na svátek Tet, popíjíme u toho české víno a jíme vietnamské závitky.
Magdaléna Platzová: Mně utkvěla uhrančivě krásná scéna s věštcem. Tam je v textu skutečně přítomna magie. A přitom to není nic vymyšleného, násilného, nic vyrobeného na efekt. Lan Pham Thi má skvělý smysl pro rytmus, gradaci scény – včetně napínavého úvodu.
Nepoužívá nějaké zvlášť překvapivé metafory, ale občas se jí povede něco velice krásného – třeba „čas plynoucí pomalu jako voda v deltě Mekongu“. Ten moment, kdy se starý věštec změní v bojovníka s mečem, přelétne hlavy diváků, usekne kohoutům hlavu a čte z krve budoucnost, je nezapomenutelný. Výrazná je i scéna závěrečného večírku, světélkující kůže strýce Hoanga a ožralí bratranci, kteří prozpěvují buddhistické modlitby.
Tomáš Němeček: Líbilo se mi, jak si autorka utahuje z české (nebo jihočeské?) obsese husitstvím, jak vystihla žárlení na bílou kamarádku Vandu, která umí líp grify na zdejší chlapy. Ale ta tajemná postava věštce, jakéhosi šamana, který zřejmě žije spolu s ostatními v Písku, mě zmátla. To má podobné věštce každá větší komunita? Tran Thu Hien: Tahle scéna mě trochu pobavila: řekla bych, že je v českém prostředí nereálná. Takzvaní šamani tady jsou spíše v podobě mnišek nebo kartářek, které vám řeknou váš horoskop, čemu je třeba se vyhnout a kdy je nejvhodnější čas se například přestěhovat. Ale to vám poví při vůni vonných tyčinek a probíhá to v klidu u stolečku. Šamana popsaného v knížce si představuju někde v horách ve Vietnamu, kde je míra civilizačního vlivu ještě minimální. V naší rodině fakt na Tet nepořádáme kohoutí zápasy a neusekáváme jim hlavy.
O Češích nic nového, ale...
Tomáš Němeček: Co říkáte na vyobrazení Čechů v knize? Lan Pham Thi podle jejích slov až po vydání došlo, že všechny mužské české postavy jsou záporné.
Tran Thu Hien: Vyobrazení Čechů je naštěstí vzorkem těch, kterých je méně. S některými postavami bychom se asi těžko v našem normálním životě setkali.
Tomáš Němeček: Dozvěděli jste se něco nového o českých Vietnamcích?
Ivo Možný: Ta knížka mi dala nahlédnout v kouzlo prastaré kultury, která v sobě díky příznivé nepřízni osudu udržuje poetické tajemství starší než Gutenbergova galaxie. Magdaléna Platzová: O českých Vietnamcích jsem se dozvěděla hodně a také jsem si se studem uvědomila, že jsem se o ně vlastně nikdy nezajímala. Ani jsem nevěděla, jaké mají náboženství. Nemyslela jsem si o nich nic dobrého ani špatného, ale teď si jejich život v Česku dokážu představit s jeho barvami a vůněmi.
Znovu jsem si uvědomila, jakou má literatura moc, a že ji podceňujeme. Ale zaráží mě jedna věc. Podle toho, co říká Tran Thu Hien, by si Lan Pham Thi musela spoustu věcí vymyslet. Nejen rasistické Čechy, ale také například postavu věštce. Na to bychom se asi museli zeptat přímo jí, ale i z rozhovorů jsem měla pocit, že opravdu zaznamenala to, co se jí přihodilo. Pokud to tak není, tak se musím omluvit: podcenila jsem její fabulační schopnosti.
Tomáš Němeček: Dodatečně jsem si našel, že to v jednom z rozhovorů říká: příběh z knížky se nikdy nestal. Líbila se mi tahle pasáž: „Ale stát se mohl, proč by ne? Popsala jsem některé situace, které se přihodily mým rodičům, příbuzným. Ze mě osobně toho v knížce tolik není. Hlavně ne ty sprostý slova, která hrdinka používá.“ Magdaléna Platzová: Ale to neznamená, že si vše vymyslela. Myslím, že přivolala větší pozornost, než na jakou byla připravena, a snaží se z toho nějak vyvléknout.
Všichni kývli, že tu knížku znají Magdaléna Platzová: Je vydání knihy Bílej kůň, žlutej drak a publicita, jaké se jí dostává, pro vietnamskou komunitu nějak průlomová? Jak vy to vnímáte?
Tran Thu Hien: Sama jste se zmiňovala, že až dosud jste se o Vietnamce nezajímala – tak v tom já vidím průlom. Je to první kniha o životě vietnamské rodiny tady v Čechách. Samozřejmě se všechno, co se vypráví v knize, nestane jedné rodině a ještě během jednoho roku, ale v jisté míře se to někomu z komunity přihodí.
Ptala jsem se Vietnamců, zda o této knížce slyšeli, všichni kývli, ale nijak se k ní nevyjadřovali. Jen říkali, že Lan Phan Thi je moc šikovná.
Tomáš Němeček: To zní skoro jak starší příbuzní z té knihy...
Ivo Možný: Vidíte v české společnosti momenty, které vaší komunitě dávají šance, aby vás přijala? O co se tu dá nejspíš opřít? Tran Thu Hien: Třeba o svátky, jak naše, tak ty české. Opřít se dá o kulturu. Zjišťuji, že Vietnamci žijící v Čechách toho o české kultuře a zvyklostech vědí velmi málo, i když zde už někteří žijí mnoho let. Otázku, zda Češi něco vědí o vietnamských tradicích, nechám na vás... Do české společnosti je podle mého názoru těžké zapadnout, ale neznamená to, že to nejde, a je na nás, abychom se snažili integrovat.
Chtěla jsem se zeptat naoplátku vás. V článku v LN „Víc Korantengů a Okamurů“ kritizujete českou migrační politiku. Co by se podle vás mělo konkrétně změnit?
Ivo Možný: Především by tu nějaká imigrační politika musela být. Selhávají politici, kteří se bojí, podnikatelské kruhy, které nerozumějí vlastnímu zájmu, i novináři, kteří rozumějí všemu, takže ničemu... České elity mají přitom bytostný zájem otevřít debatu o tom, kudy z pasti, která se před námi otevírá v podobě populačního deficitu a faktu, že čím vzdělanější pár, tím pravděpodobněji zůstane bezdětný: u vysokoškoláků se to blíží už k jedné třetině.
Úplně elementární krok je samozřejmě převedení záležitostí cizinců z pravomoci české policie do pravomoci ministerstva práce a sociálních věcí. To byste se, slečno Hien, snad až divila, jak jinak by se tu vaši krajané cítili, kdyby si pro všechny potřebné papíry chodili na magistrát!
Já si ještě pamatuji ten radostný údiv, když jsem si tam šel poprvé pro pas, legitimaci a řidičák – my jsme s tím totiž také museli za komunistů chodit na policii. A je jen otázkou času, kdy i některá z úřednic na magistrátu bude mít dědečka ve Vietnamu. Kéž by také u cizinecké policie!
Magdaléna Platzová: Souhlasím s panem Možným v tom, že pokud je kniha Lan Pham Thi první vlaštovkou a budou následovat další knihy psané českými Vietnamci, Číňany nebo třeba Ukrajinci, znamená to velikou naději pro naši společnost a také literaturu. Myslím, že velikost kultury se měří tím, jak je schopna absorbovat „cizí“ elementy, jak je schopna se jimi obohatit, vzít je za své.
K tomu je ale zapotřebí velkorysosti a také sebevědomí. A naopak: komplexy méněcennosti se projevují tendencí se uzavírat, negativně se vymezovat, vylučovat ze svého středu vše, co je jiné. My tradičně kráčíme bohužel spíš tou druhou cestou, vylučujeme nejen cizince, ale i „jiné“ Čechy. V tom homogenním českém prostředí se daří stereotypům, nejen myšlenkovým, ale i jazykovým. Všechno, co je může nabourat, každý průnik „cizího“ prostoru vítám jako to nejlepší, co se může stát.
Třeba je „překecá“, aby zůstali Magdaléna Platzová: Měla jsem z debaty trochu pocit, že Tran Thu Hien má potřebu trochu zlepšovat obraz Čechů, který Lan Pham Thi vymalovala opravdu mimořádně černě. Docela to chápu. Na druhou stranu: v sedmnácti či osmnácti letech člověk možná vnímá radikálněji, ale je schopen pojmenovat spoustu věcí, které si později z různých důvodů raději nepřipouští. A Lan Pham Thi už v Česku není, ani její rodina. Kdyby bylo prostředí přátelštější, než jak jej popisuje, asi by odtud neutíkali. Tomáš Němeček: Ale to říkala v rozhovoru pro Lidové noviny. Jdou kvůli obchodu: „Otec dostal zajímavou nabídku a v České republice se peníze už delší dobu vydělávají špatně. I moje studium má jednoduchý důvod: obor, který jsem si vybrala, totiž environmentální management, se zde neučí. Ve Vietnamu bohužel taky ne, ale v Malajsii ano, vyučovacím jazykem je angličtina, kterou znám ze školy. Navíc vloni byly dobré kvóty pro cizince, takže nebyl problém se tam dostat...“
Je tam ovšem příznačná věta: „Naše rodina nikdy žádné velké problémy neměla. Nepočítám šikanování ze strany úředníků. To ale není rasismus, ti chtějí peníze.“ Tran Thu Hien: Postavy Čechů jsou v knize negativní a není tam protipól, který by to vyrovnal. Možná že jsem nechtěla házet všechny do jednoho pytle, proto máte pocit, že obraz Čechů vylepšuji.
Důvody, proč se autorčina rodina stěhuje do USA, jsem neznala. Ale na videu říkala, že se s bratrem snaží „překecat“ rodiče, aby tady zůstali. Z toho soudím, že se jí v Čechách líbí a nevidí důvod utíkat.
***
Diskutující Tran Thu Hien (1986) studentka Vysoké školy ekonomické a členka pražského Klubu Hanoi Magdaléna Platzová (1972) spisovatelka a kulturní redaktorka Respektu Ivo Možný (1932) profesor sociologie a sociální psychologie Masarykovy univerzity v Brně Tomáš Němeček (1973) vedoucí redaktor Orientace Lidových novin
Pham Thi má skvělý smysl pro rytmus, gradaci scény – včetně napínavého úvodu. Nepoužívá zvlášť překvapivé metafory, ale občas se jí povede něco velice krásného – třeba,čas plynoucí pomalu jako voda v deltě Mekongu‘
Pokud je kniha Lan Pham Thi první vlaštovkou a budou následovat další knihy psané českými Vietnamci, Číňany nebo třeba Ukrajinci, znamená to velikou naději pro naši společnost a také pro českou literaturu
