Kde zůstaly před lety slíbené hráze a poldery? Tam, kde zůstala i přímá volba prezidenta
Jestli český vztah k povodním něco připomíná, pak jsou to volby hlavy státu. Myslíte si, že ten příměr je nadsazený, ba ulítlý? Tak si připomeňte předjaří let 2003 a 2008.
Vzpomínáte si na handlování s hlasy poslaneckých solitérů, přeběhlíků a komunistů jako celku? Trapas a hrůza. Člověku bylo až stydno za způsob, jakým zákonodárci vybírají prvního ústavního činitele této země. A vzpomínáte si na to, jak se hned poté politické strany zaklínaly, že příště už se to opakovat nebude? Že prosadí přímou volbu prezidenta občany? Ale jakmile se otřepaly, když bylo jasné, že Česko má s hlavou státu na pět let vystaráno, skutek utek. A tak je to i s povodněmi.
Věřili jsme, že se to nevrátí Dokud běsnící voda teče po ulicích a zaplavuje sklepy, všichni – politici, zákonodárci i samosprávy – se pod vlivem emocí zaklínají, že tentokrát je to naposledy. „Vypadalo to strašně, byly to hrozné obrazy,“ řekl v televizních Otázkách Václava Moravce de facto za všechny Lubomír Zaorálek. Mluvil o volbě prezidenta, či o povodních? Správná odpověď je samozřejmě B, ale teď vážně.
Dokud voda teče, všichni slibují, že příště už nás zastihne připravené, a schvalují rázné preventivní kroky. Ale jakmile nastane ono příště, postižení lidé zjišťují, že skutek opět utek. Ano, protipovodňové hráze, poldery i úpravy krajiny zůstaly zhruba tam, kde zůstala slibovaná přímá volba prezidenta. Jak je to možné, třináct let po prvních velkých povodních na Moravě v červenci 1997?
Aby bylo jasno, stát se hodně poučil ve zvládání povodní. Funguje záchranný integrovaný systém, fungují meteorologové, fungují samosprávy, počty obětí se výrazně snížily – z padesáti mrtvých v roce 1997 až k jedné utonulé ženě v letošním roce, což už nelze pokládat za systémovou chybu. Jenže... Stokrát můžeme říkat, že stát tu není jediným viníkem, že dal na prevenci čtrnáct miliard, že ani stát, ani kraje nemají dostatečné kompetence pro výkup pozemků a výstavbu protipovodňových projektů, hlas lidu stejně viní „ty nahoře“.
„Málokdo věřil, že se to může tak brzy vrátit,“ sdělil Právu občan už podruhé postižených Troubek. „Před třinácti lety nás nikdo nevaroval a evakuovali nás pozdě. Letos to bylo naopak. Varovali nás včas, ale nikdo jim nevěřil,“ řekl jiný Hospodářským novinám. Jak to „věřil“ a „nevěřil“? Vždyť za třináct let zažilo Česko osmery povodně, ty poslední postihly Moravu před necelým rokem. Jeden by si myslel, že po takové zkušenosti se nemusí riziku povodní věřit, že se s ním prostě počítá. Proč to těm lidem nikdo tak jasně neřekl? Zřejmá odpověď zní takto: Kdyby jim někdo kompetentní řekl toto A, musel by zároveň dodat B – že když se s rizikem povodní počítá, počítá se i s obranou vůči němu, že stavba slíbených hrází je pod kontrolou. Nebyla, právě tak jako sliby přímé volby prezidenta.
Jak v MF Dnes připomíná politolog Pavel Šaradín, když na neplnění povodňových slibů upozorňovala senátorka Seitlová, nestalo se vůbec nic. A jak dodal starosta Troubek, jediné, co se po minulých povodních vybudovalo a na co přispěl stát, je čistička vody.
Vyvlastňovat a více stavět Před třemi týdny si magazín The Economist pohrál s mapou Evropy a různé státy přemístil tam, kde by se prý cítily lépe. Česko vložil na místo Belgie, tedy mezi Francii a Holandsko, neboť „neteční, dobře organizovaní Češi by se shodli s novými holandskými sousedy a naopak“. Tak tady se slavný týdeník trochu uťal. Právě v přístupu k vodě je totiž mezi Čechy a Holanďany zásadní rozdíl.
Holanďané zosobňují společnost, která se za staletí naučila s vodou jako živlem vycházet – používá ji pro dopravu, energii, sport i jako prvek krajinotvorby. V Česku vůči ní přežívá z komunismu spíše industriální poměr. Česká společnost docela dobře zvládá neštěstí a katastrofy, jak o tom svědčí milionové příspěvky od občanů pro oběti tsunami, zemětřesení na Haiti i povodní na Moravě. Ale s vlastní organizovaností je navzdory názoru Economistu spíše na štíru.
Holanďané dali světu polder, hrazené území zadržující vodu. Kde zůstal suchý polder, který měl stát u Teplic nad Bečvou a chránit před povodněmi Troubky? Nestojí proto, že Povodí Moravy nemá příslušné pozemky. Ty nemá proto, že část majitelů je prodat nechce a část na dotazy neodpovídá. Funguje takhle dobře organizovaná společnost?
Odborník na energetickou bezpečnost Václav Bartuška proslul výrokem, že potřebujeme „padnout na držku“, pětidenní black-out, abychom se probrali. Co potřebujeme v branži povodní? Nestačilo uplynulých třináct let? Zatím ne. Až přijde další povodeň, jen posílí hlasy těch, kteří žádají větší roli státu. Posílit legislativu pro vyvlastňování pozemků a stavět další přehrady, tak vidí priority Lubomír Zaorálek, dost možná zástupce budoucí vládní většiny. Že pro krajináře jsou přehrady jen prvkem doplňkovým? Vykládejte to voličům v situaci, kdy mají sklepy plné vody.
***
Dokud voda teče, všichni slibují, že příště už nás zastihne připravené, a schvalují rázné preventivní kroky. Ale jakmile nastane ono příště, postižení lidé zjišťují, že skutek opět utek.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN e-mail: zbynek.petracek@lidovky.cz
