Dnes o stavu práva v zemích
Koruny české Každý z nás sám sobě trochu fandí, a tak si často namlouváme, že se ve svém chování řídíme nějakými vznešenými morálními principy. Ve skutečnosti však většinou jednáme pod vlivem prvotních a dosti mlhavých dojmů z dětství, které si mnohdy už nejsme schopni vybavit zcela jasně, přesto však jsou v nás hluboce zakořeněny. Vlastně ani nepotřebujeme nějaké psané právo. S citem pro právo a spravedlnost na tento svět přicházíme, a ač bychom tyto pojmy asi neuměli příliš definovat, vidíme-li nespravedlnost, poznáme ji. Cítíme ji, neboť právo a spravedlnost (jak napsal kdysi Karel Čapek) jsou city stejně prvotní, strašné a hluboké jako láska nebo hlad.
Moje první poznání toho, čemu říkáme právo, je staré zhruba šedesát let. Bylo mi asi pět roků. Babička mě vedla za ruku a určitě se těšila, až budeme doma. Byl červenec, bylo vedro a moje malá, obtloustlá babička se určitě už nemohla dočkat stínu naší zahrady. „Hele, babi!“ zvedl jsem z kraje chodníku malou ušmudlanou peněženku. Nevím už, kolik tam bylo, moc asi ne. Babička vzdychla, pravila, že co se najde, musí se vrátit, otočili jsme se a v tom vedru jsme putovali přes půl města na jakýsi úřad. Nepotřebovala k tomu žádné velké vzdělání, natož právní. Věděla, že to tak platilo vždycky a že něco takového snad nemohli zrušit ani komunisti. Nemýlila se. Tak – samozřejmě a spontánně – má fungovat právo.
Od té doby uplynula spousta času. Mnohé se změnilo, zda vždy k lepšímu, těžko říci. Snad ale nebudu považován za nerudného stárnoucího muže, dovolímli si konstatování, že dnešní svět se od lapidárních a pochopitelných pravidel dosti vzdálil. To, co dnes plodí parlamenty většiny zemí, připomíná pohříchu spíše technické normy, rozkazy vrchnosti, jejichž smysl a účel je mnohdy obtížné vystopovat. A tak se z práva, tohoto báječného vynálezu lidí, který jim má umožnit vedle sebe spořádaně žít, stává nástroj nesrozumitelný, někdy až nenáviděný, který spíše než k nastolení míru ve vztazích mezi lidmi vede k tomu, že každý si z rozporuplných textů vybere to, co se jemu hodí, a za spravedlnost svou jde se bít.
Věru podivný je právní svět, ale nejen ten dnešní. Již někdy v šestém století před naším letopočtem považoval jistý Anacharsis za potřebné sdělit svému příteli Solonovi, že jeho zákony mu připomínají pavučinu – slabého a nepatrného zadrží, ale mocní a bohatí jí propadnou. A na podobnou notu znějí i verše napsané o více jak dva tisíce let později, které si v příběhu o králi Learovi stěžují, že skrze hadry prosvítá i malý hřích, leč kožich a talár skryjí všechno. Zda existuje řešení? Snad ano – co kdybychom začali každý sám u sebe, tedy s koštětem před svým vlastním prahem?
Včera jsem dočetl obsáhlý spis. Letitý spor dvou sousedů, na jehož začátku nestojí špatná pravidla, ale daleko více obyčejná zloba a nepochopení, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Neúcta k prastarým pravidlům, že smlouvy se mají plnit, nikomu se nemá škodit a každému má být dáno, co jeho jest. Co na tom, že žijí a budou dál žít vedle sebe? Hurá do boje za vlastní a jedinou pravdu. Kvůli kousku plotu a jakési rouře. Moje babička by řekla: „Sousede, snad se nějak dohodneme, ne? Přeci kvůli tomu nepůjdeme k rychtáři!“ Nepůjdou – u soudu už byli několikrát, tak ještě píšou ombudsmanovi. A dokud neumřou, budou psát dál.
***
Co dnes plodí parlamenty, připomíná spíše technické normy, jejichž smysl a účel je mnohdy obtížné vystopovat
O autorovi| PAVEL VARVAŘOVSKÝ, veřejný ochránce práv
