Rodiče učí děti přejídat se. Odměňují je za to, že rychle a moc jedí. „A ještě jednu lžičku za maminku, za tatínka, za babičku... a jednu za pejska, za veverku.“ Nebo závody v rychlosti jedení: „Tak děti, kdo bude první, dostane největší zmrzlinu.“ Jde to ovšem dál: školní jídelny, ve kterých se musí ve směnách po dvaceti minutách vystřídat všechny třídy. Ty nepokryté sympatie kuchařek u vydávácího okénka k bařtipánům, kteří chtějí osm nebo deset knedlíků. A ta nepřízeň učitele, který je otráven, že musí mít dozor v jídelně a teď se mu tam ještě pár žáků loudá s jídlem!
Globalizovaný způsob stravování v tom pokračuje i v dospělosti. Ze švédského stolu mizí to nejchutňejší rychleji než to méně lákavé. Ani personál McDonaldu nemá rád hosty, kteří tam sedí hodinu nad jedním hamburgerem.
Lékaři mívají problém s tzv. francouzským paradoxem. Francouzi a další národy žijící kolem Středozemního moře trpí méně infarkty myokardu, ačkoliv pijí alkohol a jedí hodně živočišných tuků -másla a výborných sýrů. Svádí se to na červené víno a v něm obsažené zhášeče volných radikálů (antioxidanty). A říkáme i před dětmi: červené víno je zdravé! Vysoce erudovaní experti nás pak poučí, že zdravější je bílý Veltlín než červený Vavřinec, poněvadž má příznivější vliv na poměr HDL a LDL cholesterolu. Dokládají to laboratorními výsledky.
Vedle A je však třeba říci B: jeden gram alkoholu, ať v jakékoli formě, zničí v mozku sto nervových buněk. Pravda, máme jich velkou zásobu: sto miliard. A navíc dnes víme, že mohou dorůstat nové. Aby však dorůstaly, musí mozek pracovat, tak jako musí pracovat sval, aby sílil. Mozek pracuje, když se něco nového učíme. Jak moc a jak často se dnes dospělá populace něco učí? Ani účetní, právník, nebo i lékař nepovzbudí růst nových neuronů, když na rutinní práci ty staré stačí.
Respektuji a obdivuji francouzský styl života, jejich umění žít. Patří k tomu kultura jídla a stravování. Oběd a večeře by měla být pro člověka součástí společenské aktivity a nikoli hladových krků. Rozhovor při jídle brzdí rychlost jedení, poněvadž se nemluví s plnými ústy. Jsme-li někam pozváni, neměla by hostitelka hodnotit své kuchařské umění podle toho, jak moc a jak rychle jsme toho snědli. Sešli jsme se přece hlavně proto, abychom si popovídali a ne proto, abychom se přejedli.
Francouzi (jistě, dnes už ne zdaleka všichni) jedí dlouho. Oběd se protáhne na dvě hodiny, večeře někdy na tři, čtyři. Jedí dlouho, a proto toho snědí málo. Pomáhá jim klima - častěji než my mají pracovní den přerušen delší polední pauzou, tedy dobou, kdy je nejvíc horko. Pak pracují do pěti nebo do šesti. Nevyzývám k následování francouzského vzoru, jen vysvětluji francouzský paradox. I na Francouze ostatně dnes dopadla „mekdonaldovská“ globalizace životního stylu a kulturou stolování se oblažují jen doma, či o víkendech a o dovolené.
Nechci kázat vodu a pít víno. Snad i díky svému příjmení jsem se naučil radovat se z dobrého vína. Polaskat jeho vůní čichový epitel a jeho chutí pohladit chuťové pohárky - nejen jazyka, ale i patra a celé sliznice úst je velkým potěšením.
Ovšem všeho s mírou. Proslulá stařenka z Beskyd se dožila sta let ne proto, že si dala každé ráno na lačno slivovičku, ale přesto, že ji pila. Měla dobrý kořen - to znamená výhodnou genetickou výbavu. Ale to je už zase jiná povídka, která taky patří k úvahám o francouzském paradoxu.
lidovky.cz Celý text a další blogy najdete na www.lidovky.cz/veda
O autorovi| Oldřich Vinař, psychiatr
