V Anglii sahá tradice vánoční pantomimy do 18. století, kdy se začala utvářet pod vlivem italské komedie dell’arte. V průběhu vývoje si osvojila řadu konvencí, které z ní učinily specifický fenomén. Formou pestrobarevné skládanky nabízí každému, co jeho jest, v aktualizovaných adaptacích důvěrně známých příběhů o Popelce, Robinu Hoodovi či o kouzelné fazoli. Sociální crazy groteska Pošklebování nevlastních sester na účet Popelky slovy „no není ošklivá?“ je v divadle v Greenwichi signálem k ostré přestřelce. Dětské publikum jednohlasně odporuje „ale ne, není“, zatímco aktéři na scéně neústupně opakují „ale ano, je!“. Podobné interakce, sestávající z výměny ustálených replik mezi jevištěm a hledištěm, jsou pro malé diváky příležitostí dosyta se vykřičet a zároveň se zapojit do děje. Humorné uchopení pohádky je páteří dramatického převyprávění. Ať už svlékají Popelčině sestře nekonečně dlouhou nohavici před nazutím střevíčku nebo jí botu ku všeobecnému zděšení opravdu nasadí na umělou nohu skrytou pod bohatou róbou, sekvence gagů ve stylu crazy komedie nesmí chybět. Enormní obliba a životnost žánru spočívá též v jeho schopnosti přizpůsobit se modernímu vkusu a komunikovat i s dospělým obecenstvem. Popelčin princ (čirou náhodou ho greenwichská inscenace obdaří českým původem a nevyslovitelným jménem) se tak snaží odhodit mravy suchopárného člena britské královské rodiny, aby se naučil balit holky. Sexuální narážky střídají odkazy na reálie současného života v Británii – od škrtů v rozpočtu po produkty spotřebního průmyslu. Na plese se dovádí v rytmu diska a sluha, nešťastně zamilovaný do Popelky, vyzpívá svou beznaděj v hitu Freddieho Mercuryho „Somebody to love“. Bizarnost žánru navíc vyžaduje, aby role nadutých sester, navlečených po návratu ze „šopingu“ do přiléhavého latexového kostýmku a růžové paruky, připadly dvěma robustním hercům. Pro rodinu i gaye V poslední době se objevila alternativní podoba vánoční pantomimy výhradně pro dospělé. Letošní zpracování Robina Hooda, které uvádí komorní londýnské divadlo Above the Stag, cílí na gayskou komunitu. Inscenace si pohrává s konvencemi žánru a obsazuje téměř všechny role muži, včetně Mariany a dobré víly. Publikum se baví nejen homosexuálními konotacemi a lokalizací velmi volné dramatizace do prostředí anglického zdravotnictví. S rozkošnickým nadšením se ztotožňuje s hrdinou v boji za spravedlnost, bučí na padoucha a projevuje soucit outsiderovi. „Pantomima oslovuje dítě v každém z nás. Díky ní máme záminku chovat se jeden večer jako děti,“ vysvětluje fascinaci žánrem režisér představení Royce Ullah.
Dalším trendem je angažování celebrit do hlavních rolí. Divadla se předhánějí, kdo do své inscenace získá známější osobnost. Ta je pak zárukou zájmu veřejnosti.
Vánoční pantomima představuje féerii, pohádku pro děti i lehkonohou show „pro celou rodinu“. Není divu, že zapustila hluboké kořeny právě v Británii, která v 18. století vynalezla baladickou operu a o století později music hall, aby se dnes stala výspou oslnivých muzikálových produkcí. Výnosný byznys je ostatně tradičním přízviskem Vánoc nejen za kanálem...
O autorovi| ŠÁRKA ŠVÁBOVÁ, Autorka je kulturní publicistka
