Pokud je kouč fotbalové reprezentace Michal Bílek pověrčivý, může už být klidný. Mít Vladimíra Šmicra po svém boku je terno. To by v tom byl přece čert, aby hráč, který slavil úspěchy, kamkoliv se hnul, nepřinesl štěstí i národnímu týmu.
Nechme však tentokrát oblíbenou pohádku o „slávistickém Štístku“ stranou. Důvod, proč si může Bílek mnout ruce, je jiný.
Věčně usměvavý Šmicer pro něj může být v roli reprezentačního manažera štítem před kritikou, která dřív nebo později přijde. Stačí fotbalového „důchodce“ správně využít. Sami hráči Šmicra uznávají a i fanoušci ho považují za hráče poslední generace, která ještě nebyla zkažená. Je symbolem důvěryhodnosti.
Šmicer však musí být vidět a slyšet. Musí mít velké pravomoci i odpovědnost. Nesmí být jen obyčejnou loutkou nebo maskotem. V takovém případě by jeho nové angažmá nemělo smysl. Karel Poborský, který stejnou roli zastával za minulého vedení, by mohl dlouho vyprávět.
