Od nekritického obdivu k totálnímu zatracení prošel v posledních pěti letech postoj části laické, ale i odborné veřejnosti k používání biopaliv jako alternativě ke klasickým pohonným hmotám. Ani jeden z extrémních pohledů ovšem nepředstavuje ideální řešení, a stejně jako v řadě jiných problémů jde tak v zásadě o to, zvolit klasické „menší zlo“. Po očištění od všech ne zcela zásadních argumentů se v praxi dostaneme k základnímu dilematu - buď pomoci odbytu zemědělské produkce na úkor krajiny, nebo zlepšit kvalitu krajiny a přírody na úkor intenzivního obdělávání půdy.
Nejdůležitějším důsledkem produkce hospodářských plodin k výrobě pohonných hmot a obecně k jakýmkoli energetickým účelům je totiž, navzdory představám, že jde o ekologickou výrobu, jejich neekologičnost. I proto dala postupně od produkce biopaliv ruce pryč i mnohá ekologická hnutí, a to i na evropské úrovni, kde celá idea biopaliv původně vznikla. Sama Evropská komise připravuje přitom přehodnocení někdejšího cíle dosáhnout do roku 2020 v členských státech desetiprocentního podílu biopaliv na produkci pohonných hmot. A v Evropském parlamentu je návrh na snížení tohoto závazku na podíl čtyři procenta do roku 2015. Z tohoto důvodu je tedy velmi zavádějící tvrzení o tom, že naší zemi hrozí od EU sankce za to, že podíl biopaliv u nás dostatečně nestoupá. Není to pravda ani náhodou, naopak lze očekávat, že EU z původního závazku desetiprocentního podílu do roku 2020 ustoupí, minimálně v tom, že takový podíl nebude závazný, ale maximálně dobrovolný.
Zaděláváme si na problémy Zavádějících nebo zbytečně nadhodnocovaných argumentů v diskusi o biopalivech v ČR je ale celá řada - a to na obou stranách, mezi jejich odpůrci i příznivci.
Začněme třeba cenou. Je skutečností, že biopaliva ceny pohonných hmot zvyšují, a to tím více, čím vyšší je podíl biosložky v benzinu či naftě.
V případě několikaprocentního podílu je ale vliv na cenu zanedbatelný, řádově v desetnících na litr. To je za situace, kdy se dramaticky mění kurz dolaru, eura nebo ceny za barel ropy a díky tomu skáčou třeba jen v průběhu týdne ceny pohonných hmot o koruny, celkem zástupný problém. Je také dostatečně prokázáno, že vliv malého procenta biosložek (zejména v bionaftě) na motory automobilů není negativní, pokud se používají kvalitní biopaliva vyrobená podle příslušných norem. A na využívání vysokoprocentních biopaliv se vyrábějí speciální motory, které s alternativním palivem nemají nejmenší problém. Jsou sice obvykle dražší, ale ne zásadně. Jiná věc je, že biopaliva jsou hygroskopická („chytají ze vzduchu vodu“), takže při dlouhodobém odstavení příslušného automobilu problémy vzniknout mohou. Většina motoristů ale používá auto denně nebo alespoň týdně - a v takovém případě nemají biopaliva negativní vliv.
Celosvětový pokles cen zemědělských komodit v posledních dvou letech také ukázal, že se přecenily původní předpoklady významného vlivu biopaliv na ceny potravin. Ne že by žádný nebyl, ale ani tohle není zcela zásadní. Tím ale obhajoba biopaliv končí. Klíčový problém, totiž negativní vliv biopaliv na životní prostředí, totiž zůstává.
Nejde přitom jen o poněkud zprofanované „kácení deštných pralesů“ kdesi v Jižní Americe, které se Česka nebo EU jakoby vůbec netýká. Mimoto, že se nás to samozřejmě zprostředkovaně týká také, se speciálně České republiky týká rostoucí podíl ploch řepky olejné - suroviny pro výrobu bionafty. Již po několik let klesající pestrost produkce hospodářských plodin má negativní dopad na kvalitu půdy, neboť se v praxi nerespektují historicky prověřené šestileté takzvané osevní postupy - střídání různých plodin na stejné lokalitě. Zcela zásadní je pak naopak neklesající podíl zornění zemědělské půdy v ČR, které je navzdory nevhodným geografickým podmínkám (příliš kopcovitá krajina) výrazně vyšší, než je průměrné zornění v zemích EU. Ta má přitom jako celek s výjimkou několika hornatých zemí k produkci plodin fakticky lepší podmínky. Právě řepka je navíc plodina, kterou je možné pěstovat v poněkud vyšších polohách než obiloviny - tedy také v oněch kopcích. A zornění kopců a kopečků spolu s velkými souvislými (a v Česku tradičními) plochami polí představuje vyšší riziko erozí, ztráty kvality půdy a - povodní, zejména těch menších a lokálních.
Čím větší plochy tedy budeme na produkci surovin pro biopaliva využívat, tím více si budeme zadělávat na problémy spojené s nestandardními výkyvy počasí. Je samozřejmě věcí diskuse, jak velký vliv intenzivní zemědělská produkce (a produkce biopaliv intenzivní produkcí je) na rizika povodní (ale i sucha) má. Odhady se pohybují mezi deseti až třiceti procenty, každopádně ale v tomto případě nejde o zanedbatelný faktor.
Perspektivně lze přitom již nyní konstatovat, že biopaliva zejména první generace, vyráběná z plodin využívaných normálně k potravinářské produkci jsou cestou do slepé uličky. Pokud ale EU a obecně vyspělý svět produkuje více surovin, než k výrobě potravin potřebuje, jsou úvahy o jiném než potravinářském využití legitimní. Likvidace části nadprodukce je ale něco úplně jiného než cílené pěstování řepky, obilí, cukrovky, kukuřice nebo sóji jen a pouze k energetickým, například palivovým účelům. Zatímco v prvním případě jde totiž primárně o to, něčeho navíc se nějak rozumně „zbavit“, ve druhém jde o to, intenzivním obděláváním ploch půdy zcela zbytečně část přírody poškodit a v některých případech (deštné pralesy) i zničit.
Mimochodem - v globálním měřítku fakticky žádná nadprodukce neexistuje - stamiliony lidí v chudém světě hladoví. Kdybychom tedy nebyli pokrytci a místo výroby biopaliv bychom nadbytečný objem hospodářských plodin z vyspělého světa poskytli světu rozvojovému, bylo by to jistě lepší řešení než na obilí či řepku jezdit a potravinářskou surovinu „prohnat výfukem“. Rozvojový svět to považuje téměř za zločin - a já to docela chápu.
Biopaliva vyráběná z plodin využívaných normálně k potravinářské produkci jsou cestou do slepé uličky
O autorovi| PETR HAVEL, agrární analytik
