Jenže takových dost často zas tolik nebývá. Proto jsem se s vámi alespoň o jeden chtěla podělit. Namísto dění v Bruselu, které už tak trochu jede v prázdninovém módu, se proto dneska podíváme do Běloruska a do České republiky.
Ten příběh pro mě začal někdy v první polovině března. Ozvala se mi kamarádka a lákala mě na akci, která měla být spojením vystoupení taneční skupiny a zároveň povídání o Bělorusku. Nejdříve jsem ani moc nechtěla jít. Pro někoho, kdo nepracuje v novinách, může být takové povídání zajímavé a přínosné, ale pro mě, když v tom žiju každý den a je to moje práce? Chce se mi pracovat ještě v sobotu večer? Nakonec jsem si ale řekla, proč ne, třeba se dozvím něco navíc.
Představení bylo super, hlavně mě ale zaujalo vyprávění dvou Bělorusů, Hanny a Jauhena, kteří povídali o tom, jak a proč se dostali do Česka. Při následné diskuzi mě fakt potěšilo, že zájem o takovéhle ne příliš sexy téma mají i mladí lidé kolem dvacítky, kteří mohli víkend trávit úplně jinak, ale vybrali si právě tento běloruský večer. Říkala jsem si, že nebudu pracovat, ale nedalo mi to a po skončení projekce jsem za Hannou a Jauhenem zašla, dala jim svou vizitku s tím, že když budou chtít, ať se ozvou – že bych ráda něco napsala o jejich příběhu.
Napsali hned za pár dní. Zjistila jsem tak, že nebydlí v Praze, ale v uprchlickém táboře v Kostelci nad Orlicí. Slovo dalo slovo a na konci dubna jsme se za nimi i s fotografem vypravili. Pobytové středisko, jak se tomu oficiálně říká, bývalá kasárna, nic moc. Navíc, když si představím, že tady 19letá Hanna a 22letý Jauhen žijí již od září. Neznám to tady, oni také příliš ne, nikam moc nechodí, nemají peníze, dostávají jen pár korun - příděl na jídlo, tak míříme na náměstí. V místní kavárně je zvu aspoň na pití, nechtějí si nic vzít.
Mluvíme lámanou češtinou s trochou běloruštiny a ruštiny, ale jde to. Vyprávějí mi, jak se do Prahy dostali. Studovali vysokou školu a účastnili se různých opozičních protestů, takže se dostali do hledáčku KGB. "Bylo to příliš nebezpečné. Když se účastníš nějakých protestů, děláš něco proti režimu, tak tě vyloučí z univerzity. To se mi stalo. Navíc nás zastrašovali, báli jsme se o rodinu. Už jsme v Bělorusku neviděli žádnou budoucnost," popisoval mi Jauhen důvody jejich odchodu. Znovu a znovu mě napadalo, jak je to nesrovnatelné, já jsem v jejich věku řešila úplně jiné problémy. I když velmi mladí, vzali se a právě na svatební cestu odjeli do Česka. Nevěděli, co je tady čeká. Ihned na letišti v Ruzyni požádali o azyl.
"Přijeli jsme a byli jsme hrozně nervózní, co se bude dít dál. Přišli jsme k prvním policistům, které jsme potkali, a řekli jim, že jsme refugees. Vůbec jsme nemluvili česky. Pro nás jsou policisté hrozní lidé, ale tady v Česku se k nám chovali hezky, poradili nám, byli milí, byli jsme v šoku, že takoví lidé existují," vyprávěla Hanna. Každý den v táboře čekali na odpověď na žádost o azyl. Co když by ho nedostali? Věděli, že se do Běloruska vrátit nemohou, takže by prý jeli dál a zkusili to v další zemi. V České republice si přáli pokračovat ve studiu na vysoké škole a normálně žít.
Jak se vlastně dostali k běloruské opozici? "Řekli jsme si, že máme jen jeden život. A že chceme žít ve svobodě a demokracii. Nechceme žít jako naši rodiče," odpovídali shodně. Když rozhovor vyšel, potěšilo mě, že se ozvalo pár čtenářů, kterým nebyl jejich osud lhostejný a kteří nabídli, že pomohou například s předkladem jejich diplomů a jiných studijních dokumentů. Vždycky jsme si jednou za čas napsali, jak to vypadá. Nic, říkají nám: Vydržte! psala mi Hanna. Až do tohoto týdne. Dostali jsme azyl, stálo v mailu. Po deseti měsících čekání a doufání. Takže prozatím šťastný konec. Takováhle zpráva vždycky potěší.
