Před lety se diskutovalo o knize Malcolma Gladwella Bod zlomu (česky vyšla v roce 2006). Gladwell je americký novinář, který se trochu amatérsky míchá do sociologie a psychologie. Ale nelze mu upřít americký tah na branku, tedy pilné shromáždění údajů o vývoji různých jevů a rychlé vyvození přímočarých až zjednodušených závěrů. Oč v knize jde: autora zajímá, proč se některé změny ve společnosti odehrávají velmi rychle. Proč v nějakém městě náhle klesne kriminalita? Jak se z nějaké knihy stane módní hit?
Autor takové změny přirovnává k epidemii nakažlivých chorob. Šíří se společností jako virus, pokud k tomu najdou vhodné prostředí. Jsou to „sociální epidemie“ a důležité je právě to vhodné prostředí k jejich vzniku a šíření. Malé změny mohou pak mít velké důsledky.
Nedávno se na diskusi navázalo v souvislosti s otázkou, jestli má pro rozvoj chování dítěte větší vliv rodina nebo prostředí, ve kterém se pohybuje mimo rodinu, například ulice a škola.
Já jsem povoláním genetik, a tak vyznávám pořekadlo, že jablko nepadne daleko od stromu. Rodiče se věnují dítěti více nebo méně a dávají mu nejen dobrý nebo špatný příklad, ale předávají mu i své geny. A ty se projevují bez ohledu na to, kde dítě vyrůstá. Věřím, že se většinou projeví silně, a že tedy například dítě dobromyslných rodičů bude pravděpodobně také dobromyslné. Děti rodičů s pevným charakterem se zpravidla nedají ke zločinu svést. Síla genů je ovšem v jednotlivých případech různá, závisí i na výslednici kombinace mateřských a otcovských genů, a tak vliv prostředí může převážit.
Přenesl jsem si situaci do našich krajů. Máme u nás vysokou kriminalitu, hodně se krade, rozhodně víc než v Rakousku nebo Německu. Sám jsem měl dvakrát vykradenou chatu a jednou garáž. Mohou za to naše „české“ geny? Částečně snad ano, ale vysoké kriminalitě zřejmě napomáhá i stav měst a vesnic. Prostředí ulic přímo vybízí když ne k násilí, tak jistě k bezohlednosti a netečnosti. Málokde je vidět tolik čmáranic na zdech domů, málokde se uklízí tak zřídkakdy jako v Praze.
Chmurná šedivost, typická pro dobu před dvaceti lety, se po období rozkvětu Prahy koncem 90. let zase vrací. Na sídlištích honí v létě vítr po vydupané a pokálené trávě papíry a igelitové pytle, kolem popelnic jsou hromady odpadků, které nikdy nikdo neodklízí. Mnohaleté listí na ulicích tlí a mění se na bláto. (A to nemluvím o stavu ulic po letošní zimě - stejnou zimu měli i v Rakousku a ulice jsou tam v pořádku. Nechápu, proč se s opravami čeká na jaro. V Kanadě opravují díry v ulicích, hned jak vzniknou, i v krutých mrazech.)
Možná že na úklid Prahy nejsou peníze, že se musí financovat velké dopravní stavby - nevím. Ale určitě je možné nedopustit tu otřesnou prašnost našich ulic, která vede k vysoké nemocnosti. V létě jsou naše ulice zarostlé plevelem, a tak se nemůžeme divit vysokému podílu dětí s astmatem a jinými alergiemi. V Praze jich je víc než ve většině jiných evropských měst.
S našimi geny nemůžeme mnoho dělat, ale s prostředím, ve kterém žijeme, bychom si měli umět poradit. Když to jde v Rakousku, proč ne u nás?
***
Jsem povoláním genetik, a tak vyznávám pořekadlo, že jablko nepadne daleko od stromu. Věřím, že geny se většinou projeví a že dítě dobromyslných rodičů bude pravděpodobně také dobromyslné.
O autorovi| Václav Pačes, Autor pracuje v Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR genetik
