O co jde? V Evropě se zhruba do čtrnáctého století (a v Čechách dokonce až do 18. století) používalo k nalezení pravdy, kterou nešlo zjistit jiným způsobem, tak zvané zkoušky horkým železem, vařící vodou nebo potápěním pod vodu. Obžalovaný musel sáhnout holou rukou na rozžhavené železo nebo vytáhnout z kotlíku s vařící vodou prsten. Pak mu kněz ruku zavázal a za několik dní ji prohlédl. Pokud nebyla poškozena nebo v ráně nebyla nečistota, byl obviněný nevinný. „Dobrého nepálí,“ tvrdí se od té doby. Při zkoušce studenou vodou byl obviněný ponořen do bazénu. Pokud ho voda „přijala“ neboli potopil se, byl nevinen. Kdo plaval bez pohybu na hladině, byl viník.
Ordály, trochu paradoxně, dokázaly oddělit viníky a nevinné, tvrdí Leeson. Navíc byly levnější než současné vyšetřovací metody a soudy, které si tehdejší společnost nemohla dovolit. Pokud většina lidí věřila, že v ordálu vyjde najevo pravda, viníci se raději ordálům vyhnuli i za cenu trestu. Přece jen byl trest lepší než trest a k němu navíc bolest a zmrzačená ruka. Ale co když byl obžalovaný nevinen? Podstoupil pak sice ordál, ale podle dnešního přesvědčení nikdo nemůže neplavat na vodě, která lidské tělo nadnáší, nebo sahat na žhavé železo, aniž by se spálil.
Jenže to není pravda, tvrdí Leeson. Za prvé většina hubených mužů snadno klesne v bazénu s vodou na dno. A hubených bylo v raném středověku dost a dost. Za druhé pravidla ordálu, která byla přísně stanovena, nechávala knězi, který ho vedl, velký prostor pro manipulaci. Diváci totiž měli zakázáno se příliš přiblížit k provádění samotné procedury. Kontrola žhavosti železa či vroucí vody se prováděla dlouho před ordálem. Pak bylo další přitápění zakázáno. Kněz tak mohl snadno vyměnit rozžhavené železo za studené nebo přilít studenou vodu. A možná to dokonce ani nebylo nutné. Stačilo, aby to s ohněm nepřeháněl a pak dost dlouho protahoval modlitby, nařízené před božím soudem. V neposlední řadě záviselo na jeho posouzení, zda se dotyčný člověk dostatečně potopil nebo zda jsou jeho spáleniny „špinavé“. Mohl tak vědomě či nevědomě ovlivnit výsledek božího soudu.
Leesonovu teorii potvrzují středověké záznamy. Ke zkoušce ve studené vodě šli zásadně muži. Dokonce i když muž a žena spáchali jeden zločin ruku v ruce, on šel do vody a ona sahat na rozpálené železo. Ženy totiž díky větší vrstvě podkožního tuku zůstanou plavat na hladině.
Jenže co odsouzená menšina? Zřejmě šlo, tedy z určitého pohledu, o obětní beránky. Aby boží soudy fungovaly, bylo třeba silné víry a jednou za čas nějakého viníka. Jenže koho? Kdyby byli často odsuzováni nevinní, mohlo by se na to přijít a víra v ordály by byla zničena. Je popsán třeba případ, kdy byl takto odsouzen vesničan za zabití a několik dní po rozsudku se „mrtvý“ vrátil do vesnice. Nejjistější proto bylo odsoudit někoho, kdo příliš nevěřil. Byla tu velká šance, že ordál podstupuje, protože v něj nevěří a je vinen. Navíc bylo o pochybovače méně.
Systém ordálů fungoval po století a zhroutil se, až když byl katolickou církví odsouzen jako pohanská praktika, pokoušení Boha a barbarský obyčej. Kněžím bylo zakázáno se jich účastnit. Právě přítomnost kněze však byla zásadní: potvrzovala víru, že jde skutečně o boží rozhodnutí, a konec konců i správný výsledek.
O autorovi| Marek Hudema redaktor LN e-mail: marek.hudema@lidovky.cz
