Před Vánocemi postávají na chodníku před pařížským obchodním domem Galerie Lafayette celý den shluky lidí a poctivě zírají do výloh. V jedné z nich tančí řada dětských panenek kankán na blikajících plastových kostkách, za nimi stojí vánoční stromek a v jeho větvích sedí pár plyšových medvědů, kteří se zuřivým zápalem omotávají strom ozdobnými řetězy staniolových třásní a vášnivě gestikulují na své kolegy medvědy, co to celé jistí z velkých dárkových krabic. Vedle září bleděmodrým svitem nápis MAMA MIA! a pod ním stojí dort velký jako babylonská věž, který olizují barevná disko světla. Repráky vyhrávají Dancing Queen od AbbA a z vrcholku co chvíli vyjedou dvě panenky s mikrofony a v hot hadrech jako Agnetha a Anni-Frid a zase se zanoří. Dig in the dancing queen!
Po obou stranách dortu stojí lešení a na něm trsá celý ansábl extravagantně oblečených králíků, panenek a panáků.
Autorem rozpohybovaných výkladů je už 35 let jistý Jean-Claude Dehix, což je dnes díky svému řemeslu ve Francii docela slavný muž. Na vánočních vitrínách pracuje vždycky půl roku. Začátkem léta se dohodne s pařížskými obchodními domy, pro které pracuje (vedle Galerie Lafayette je to například Printemps), jak to letos tematicky pojmou, a zbytek je na něm. Scénu i loutky si navrhuje sám, vymýšlí i celý rafinovaný systém malých mechanismů, které tahají za nylonová vlákna a hýbají loutkami. Na každé vitríně pak pracuje asi 200 lidí.
V nedávném rozhovoru pro Paris Match tvrdil, že chce, aby na těch jeho loutkách bylo něco tak trochu smutného. Zajímavé. To se lidé od fochu do výkladů obvykle nacpat nesnaží.
Některé roky se jeho scenérie podobaly variacím na Alenku z říše divů, jindy jakémusi hračkářskému surrealismu, kde pochodují výlohou plyšoví sloni s králíky na ramenou.
Letos je to bizarní estráda. Ein Kessel buntes plyšových medvědů.
Medvědi se šnorchlem a potápěčskými ploutvemi na nohou poctivě dupou do staré disko hudby.
Medvědi s paraplety v tlapách létají vzduchem mezi proudy umělohmotných perel.
U každé výlohy je malý dřevěný vyhlídkový můstek se zábradlím, pozorovatelna pro děti. Za nimi je chumel dospělých a svítící displeje mobilů, na které se všechno ukládá.
Když má člověk štěstí, zahlédne, jak se davem nervózně proplete malý drogový dealer se svým zákazníkem a snaží si nenápadně vyměnit peníze za zboží. I z nich stoupají někam nahoru neviditelné šňůrky.
Po chvíli se houf diváků přesune k další výkladní skříni, jako na starých poutích po křížové cestě. Je to obrácené schéma: zatímco obvykle stojí ve výkladech nehybné figuríny a okolo chodí neteční lidé, tady lidé nehnutě stojí apozorují loutky, které před nimi hopsají podle svých šňůrek, apřitom jako by ony byly až okázale netečné, jako by těm lidem venku na chodníku naznačovaly, že ve skutečnosti ony pozorují je a že to ony vidí vlákna připoutaná k našim rukám a nohám a hlavám, vlákna která nás nutí k mechanicky opakovaným rituálům, jejichž smyslu se nenamáháme rozumět. Ale zkuste se odstřihnout a uvidíte, jak dopadnete, říkají nám němým pohledem ti medvědi v pařížské výloze a dupou dál v ploutvích a se šnorchlem uprostřed Vánoc do toho dřevního hitu od AbbA.
O autorovi| Ondřej Formánek, redaktor Pátku ondrej.formanek@lidovky.cz
