I soukromí špatného ministra je posvátné
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Josef Dobeš by měl odejít. Měl tak učinit už dávno. Není pro svou práci mentálně připraven ani odborně vybaven; vrší jednu vážnou chybu za druhou, v pocitu náhle získané nedotknutelnosti se chová arogantně - a to i na velkorysé české poměry. Ale neměli bychom ho křižovat kvůli tomu, že se kdosi vloupal do jedné soukromé poštovní schránky a zveřejnil kompromitující zprávu z intimní sféry.
Většinu národa baví archetypální historka o hloupém ministrovi a lepé sekretářce. Ty mravoučnější pak irituje vysokoškolský podvod: něco takového si přece šéf všech učitelů nemůže dovolit! Ano, spolupráce na seminárce by možná šla odpustit třeba Kalouskovi, ale u ministra školství je neprominutelná - stejně jako je zejména u ministra financí neprominutelné „upravené“ daňové přiznání. Ale vážíme-li proti sobě vinu Dobešovu (nejspíše pomáhal své podřízené měrou větší než malou) a vinu jeho oponentů (vloupali se do soukromé poštovní schránky), pak musíme napsat: samozvaní strážci ministerské mravopočestnosti použili zcela neadekvátní zbraň. Houfnici na myš.
Josef Dobeš je nekompetentní, jeho kroky ohrožují střední, vysoké i „speciální“ školství. Rozmetal velký plán na pomoc dětem ze znevýhodněného prostředí. Zmrazil vysokoškolskou reformu. Blokuje věci, které jsou napsané dokonce i ve vládním programovém prohlášení. Ale i takový ministr má právo na privátní e-mailovou korespondenci, do níž mu nikdo nesmí lézt. Pokud schválíme svévolnou likvidaci soukromí u ministrů, kde se zastavíme? U šéfů sekcí? Referentů? Novinářů? Lékařů? Na každého z nás se přece něco pikantního najde...
Nepíše se to lehce, ale v rámci práva na intimní sféru deseti milionů lidí je třeba křičet: Braňte Dobeše!
