Aleš Brichta si může oddechnout, pokud si ovšem kdy starosti dělal. Nebude stíhán za píseň Deratizer, sdělil včera vyšetřovatel. Řekneme-li, že je to tak lepší, možná zaprotestují strážci morálky. Ale zkuste si to představit sami. Jak by to asi dopadlo ve zdejším systému pozitivistického práva? Jak by si soudce svázaný přesným zněním paragrafů poradil s mnohoznačným textem? Třeba takhle.
Že politici dělaj z každýho vola, dosvědčí osm lidí z deseti. Že na ulici kradou cikáni kola, má sice daleko k politické korektnosti, ale není to výzva k nenávisti. A že to má vyřešit nějakej deratizér? Co vyřešit? Politiky, nebo cikány? Tady se s paragrafy daleko nedostaneme.
A přece na Brichtovi ulpělo stigma. Nikoliv zásluhou soudu, ale zásluhou bubeníka jeho vlastní kapely. Je snad běžné, aby muzikant odmítl hrát skladbu, k níž sám složil hudbu? Právě to udělal bubeník Lukáš Pavlík na festivalu v Malé Skále. Je snad běžné, aby dvaadvacetiletý mladík kvůli tomu opustil slavnou kapelu, tedy svou partu i cestu ke kariéře? Není to běžné. Pavlík svým krokem vyslal signál, který váží možná víc než soudní popotahování. Z hlediska paragrafů je Brichta čistý, ale mezi rockery má o pověst vystaráno.
