Inscenátoři s Bertmanem v čele ve velkorysém výtvarném řešení přiblížili Janáčkovu verzi Čapkova dramatu s tématem smyslu vymezenosti lidského života až biblickým rozměrům, když nesmrtelnost pojali jako vzdor božímu úradku v podobě jakési třípatrové babylonské věže, poslepované z tisíců listů a cárů papírů. Zůstaly v ní otvory siluet po mužích, kteří prošli třistaletým životem Emilie Marty (Natalija Zagorinskaja) a kteří coby stíny v kostýmech různých epoch stále sledují její trmácení se světem.
Je to sice stále krásná, štíhlá, vysoká, všemi obdivovaná žena, která ovšem v zrcátku co chvíli starostlivě zkoumá počínající vrásky na své tváři a má hrůzu z toho, aby nedopadla jako její komorná, jež se zde objevuje coby ošklivá hrbatá stařena. Apatii a citovou vyprahlost Marty ale nemůže oživit ani vzpomínka na dětství prostřednictvím rudolfínského kostýmu, v němž se objeví před svými ctiteli, ani Kristina (Marina Kalinina), která tu není za puťku, ale snaží se ze setkání s divou urvat pro sebe co nejvíce. Marty nakonec na další pokračování pozemské pouti rezignuje – obálku s tajnou formulí shodí z prvního ochozu „babylonské věže“ v plen plamenům, které nakonec zachvátí celou scénu.
Při hostování v Brně byl orchestr pod vedením Vladimíra Ponkina příliš hlučný a zpěváci s nepříliš průraznými hlasy s ním museli bojovat. Podstatné ovšem je, že organizátorům festivalu se do Brna podařilo přivézt inscenaci, která rozhodně obohatila domácí výklady Věci Makropulos o poučený pohled „odjinud“. Díky za to.
Mezi čecháčky útěcha Čechem Vůbec poprvé na festivalu zazněla původní verze Janáčkova Výletu pana Broučka do Měsíce. Janáček ho sice dokončil jako samostatnou operu, ale protože se na konci devítiletého trápení s dílem rozhodl pro pokračování do podoby diptychu s Broučkem v XV. století, původní Výlet do Měsíce nebyl nikdy uveden. Že si Janáček, nekonečné roky čekající na uvedení Pastorkyně v Praze, Broučka Svatopluka Čecha zamiloval, je lidsky srozumitelné – na často malicherné i hloupé výtky a nedůvěru, s nimiž se musel potýkat, byla satira na bledničkově přejemnělé krasoduchy úlevnou náplastí. A jako by Janáček u vědomí přicházející „nové doby“ také cítil potřebu očisty českého provincialismu a malichernosti žabomyších sporů provázejících nejen vznik nové státnosti, ale i přijetí jeho díla.
Ve Výletech páně Broučkových už zní typický Janáček s proměnlivým dynamismem hudební řeči, výbušný i vroucně lyrický, tentokrát ale i impresionistický, ba dokonce straussovsky valčíkový. Tyto kontrasty a vrstvy dirigent Jaroslav Kyzlink spíše zploštil do poněkud jednotvárného, zvukově masivního proudu, do něhož se slila jak janáčkovská sršatost, tak barvitost lyrického zjemnění.
Scénografka a režisérka Pamela Howardová, která si k české kultuře vytvořila vřelý vztah, před inscenováním Výletu obdivuhodně prostudovala českou historii, ale pronikavější vyjádření svérázu mentality a humoru v měsíčním Broučkovi je pro Brita dozajista velmi náročné. Její inscenační výklad je vedený vzepětím 20. let minulého století, kdy byla naše republika na špici technologického vývoje, takže nechá Broučka jezdit v autě Laurin a Klement, sbor na velocipedech. Pestrobarevné průvody Žánrové ukotvení v burlesce jí otevřelo cestu od měsíční přejemnělosti k jadrnějšímu a barevně pestrému modernistickému vyjádření. Při předehře nechá průvod metařů „vymést“ scénu pro Janáčka. Pak Howardová nezapřela svou původní scénografickou profesi při vypracování spousty kostýmů od různorodé společnosti umělců a studentů ve Vikárce přes měsíční modré výtvarníky, bělostné muzikanty, žlutorůžově afektované Měsíčňanky nebo literáty s psacími stroji coby batohy, kteří se točí při sepisování svých veleopusů stále dokola a vyťukávají je na zádech svých „předchůdců“. Pražský domácí, zištný měšťáček a milovník svého pohodlíčka, se v podání Jaroslava Březiny naparuje jako samolibý žvanil, všeználkovsky láteří a směšně se motá – ovšem při suverénním pěveckém výkonu. Kontrast jeho neotesanosti se snobským estétstvím Měsíčňanů vyzněl zejména díky Ondreji Šalingovi, který jako strojeně sladkobolný básník Blankytný i vroucně zamilovaný Mazal uplatnil znělý tenor, vedle něhož soprán Adriany Kohútkové v dvojroli Málinky a Etherei přece jen nevyzněl s tak mladistvým elánem.
Je úctyhodné, že „cizinka“ takto dokáže nahlížet do zákrutů české mysli – ovšem potýkala se s předlohou, již sám Janáček opustil ve prospěch diptychu obohaceného o nacionální a politické konfrontace maloměšťáctví a husitství.
