Po čtyřech hodinách únavné jízdy z Prahy se pomalu blížíme k Bruntálu, podhorskému městu, které leží na pomezí Slezska a Moravy. Necháváme za sebou poslední ostré serpentiny, míjíme několik větrných elektráren, pod nimiž se pasou stáda krav, a velký kamenolom s vytěženými haldami štěrku a otevírá se nám pohled na město v údolí. Vypadá docela pěkně. Do dálky svítí bílá věž kostela a žluté zámecké zdi. I počasí zdejšího „drsného kraje“, před kterým varovali tvůrci seriálu Comeback, nám zrovna přeje. Svítí ostré jarní slunce. Míjíme ceduli ohlašující vjezd do města a jsme tu, ve „Šťastném údolí“. Na první dojem pro česká města tradiční klasika – několik nevzhledných paneláků a krabice super- a hypermarketů. Je středa, kolem poledne a na autobusových zastávkách se shromažďují děti domorodců. Chrání nás služební automobil, ale nebezpečí, zdá se, nehrozí. Žádné palcáty ani žabí kůže není vidět, jen normální aktovky a tenisky. Stopy po bahně žádné. Po prvním kontaktu míříme rovnou za náčelníkem bruntálského kmene. Na radnici, hezké funkcionalistické budově kousek od historického centra, nás čeká celá „rada starších“. Po menším bloudění v labyrintu chodeb čtyřpatrové budovy dorazíme do kanceláře bruntálského místostarosty Petra Ryse. Sympatický čtyřicátník Rys se na návštěvu novinářů evidentně těšil. Už od rána do telefonu vtipkoval, že „konečně někdo zachytí aktuální stav po rekultivaci“ anebo že před naším příjezdem „ještě musí zařídit vodárnu, aby byli lidé veselí a příjemní jako ve čtyřiašedesátém“. To místostarosta naráží na hlášku ze zmíněného seriálu o tom, že „nejšťastnější období zažil Bruntál v roce 1964, kdy armáda experimentálně přidávala LSD do vodovodního řadu“. Vedle dobré nálady je ale vidět, že návštěva médií není brána na lehkou váhu. Kromě místostarosty Ryse si s námi přichází potřást rukou i starosta města František Struška a tiskový mluvčí Jiří Ondrášek. Po chvíli do kanceláře, vyzdobené několika fotografiemi a obrazy bruntálských pamětihodností, přispěchá s kávou a čajem i usměvavá a z naší návštěvy trochu nervózní sekretářka. Takže narovinu. Kde se berou povídačky o Bruntále a je na nich něco pravdy? „Těžko říci, kde a kdy to vzniklo. My se jim už ale vůbec nesmějeme. Samozřejmě část lidí tady ten díl seriálu vnímá negativně, protože se jich to dotklo. Druhá část obyvatel to vnímá jako reklamu, byť na negativní vlně. Podle mě se tam dá najít několik momentů, které jsou vtipné, ale rozhodně nesedí. Například Inga Vovse jsme tady nepotkali a cepy nemáme. S těmi vlky to bude také na štíru, ale rozhodně jsme je nevyhubili,“ směje se místostarosta Rys. Právě on nenechal vtípky o své obci z per pražských kreativců ležet a navrhl starostovi pozvat je do Bruntálu na návštěvu. „Pan starosta pozval pány Matonohu alias Tomiho Paciho, Dejdara alias Ozzáka a šéfa scenáristů Tomáše Baldýnského, aby se zúčastnili oslav Dnů města Bruntálu a vyběhli si skutečný závod Silážní střela speciál,“ říká Rys.
Velmi sympatický Náhlovský
Podle starosty Strušky je Bruntálsko sice drsný kraj, ale herci a scenáristé se nemusejí obávat umrznutí ani zapadnutí v bahně, a dokonce si nemusejí brát ani neprůstřelnou vestu. „Naši myslivci sice mají nabito, avšak nebudou ohrožovat vás ani březí laně,“ vzkázal starosta Struška Matonohovi, Dejdarovi a Baldýnskému. „Proč si vybrali zrovna Bruntál a proč si ho brali do úst, to nevím. Přišel jsem pouze na to, že Bruntál je příhraniční město, ve kterém v roce 1946 zůstala pouze jedna česká rodina, a naše město tak nemá takové lidové tradice jako města ostatní. U nás se tradice teprve tvoří,“ vysvětluje Struška spisovnou češtinou. Neví, kde a kdy vtipy o Bruntále vznikly. „Přistěhoval jsem se v roce 1946, ale pak jsem nakonec 35 let žil jinde, protože jsem byl voják z povolání. Já akorát vím, že první vtip o Bruntále zazněl z úst baviče Josefa Náhlovského v roce 2006,“ vypráví Struška. Také tehdejší starosta Bruntálu Stanislav Navrátil se proti vtipům na adresu města bránil. „On Náhlovskému poslal DVD s filmem Bruntál v krajině Nízkého Jeseníku. Náhlovský nakonec zavolal a starostovi tehdy řekl, že neměl v úmyslu Bruntál a Bruntálce urazit, ale naopak že je mu velmi sympatický. Stejný přístup bychom ocenili i teď v případu Comeback. Bylo by vůbec fajn, kdyby přijeli a zpestřili nám oslavy Dnů města,“ doufá mluvčí Ondrášek. Vtipně hozenou rukavici ale v pražských studiích na zábavu zřejmě nikdo nezvedne. Šéf scenáristů Baldýnský na otázku, jestli tvůrci seriálu nějak zareagují, případně se omluví, nechce odpovídat a zuby nehty se drží bruntálského vtipu. „Příští týden se rozhodneme, jestli tam pojedeme. Stejně ale pořád prověřujeme tamní situaci s tím, zda nebudou ohroženy naše životy,“ říká Baldýnský. Jedním dechem však osobní účast v závodě odmítá: „To je něco tak extrémního, že pokud přijmu pozvání do Bruntálu, vyčerpám tím veškerou odvahu, kterou mám. Rozhodně se na závod necítím.“ Jistá možnost účasti v běhu po schodech silážní věže Silážní střela se klube v případě herce Tomáše Matonohy, jenž se tím vším vlastně nijak nezabývá. „Jestli mě opravdu pozvali a budu mít čas, tak milerád,“ řekl LN už dříve herec. Jedovatými vtipy, které na adresu Bruntálu pronesl, se netrápí. „Nezabývám se tím, jestli někdo pochopí vtip, nebo ne. To bych tuhle práci nemohl dělat.“
Vancouver, CZ
Bruntál, pravděpodobně nejstarší město na území České republiky s magdeburským městským právem, byl založen jako hornické město. Těžily se tu drahé kovy, hlavně zlato. V současnosti je v sedmnáctitisícovém Bruntále největším zaměstnavatelem továrna na úsporné zářivky Osram. Jinak má Bruntál podobné starosti jako jiná pohraniční města. Jedno menší romské ghetto, neonacisty, kteří v roce 2008 vhodili tři zápalné lahve do oken domu obývaného Romy. Policejní statistika říká, že mírně nadprůměrně tu lidé vaří a prodávají pervitin. Jednu kuriozitu ale Bruntál má. Člověk tu může na ulici potkat mrtvého-živého studenta respektive agenta komunistické StB Ludvíka Zifčáka, který v roce 1989 ztvárnil „mrtvolu“ na Národní třídě, a tím i znásobil revoltu proti tehdejšímu režimu. Naštěstí pro nás žádná zombie není v dohledu, a tak se po rychlé kávě na renesančním náměstí vydáváme na schůzku s kronikářem městaVáclavem Štětkou. Tennás bere do budovy bývalé radnice, kde je nyní muzeum města, a my cítíme, že bahno je blízko. „V devatenáctém století bylo město hodně bahnité, de facto stálo na bažině. Všechny domy byly hodně podmáčené a teprve při velké přestavbě města na konci devatenáctého a začátku dvacátého století byla bažina vysušena,“ shrnuje Štětka odkazy na bahnitou historii města.
Po prohlídce muzea se jdeme ubytovat do učňovského hotýlku, který nám doporučil místostarosta. Ceny jsou velmi příznivé a za jednu noc i se snídaní platíme rovných čtyři sta korun. Pomalu se stmívá a začíná foukat nepříjemný studený vítr z hor. Strach z vlků a touha po poznání domorodců násvededohospody. Místníomladina skepticky kroutí hlavou, je prý středa, takže na nějaký koncert můžeme rovnou zapomenout. Po pár minutách chůze ale už usedáme v nově otevřenémbaruAfrika. U jednoho stolu spolu popíjejí asi pětadvacetiletý majitel baru, tři muzikanti, jeden zástupce obchodního ředitele a dva studenti. Objednáváme si pivo, a když nevidíme žádné palcáty, ptáme se místních na seriál Comeback. „Já jsem se zde narodil, je to moje město a mám ho rád. Do nás rýpou snad úplně všichni. Kraus v Uvolněte se, prosím, Náhlovský kdysi na Nově a teď Baldýnský se svým trapným seriálem a pražským rádoby humorem. Ani mě to moc nenasralo, ale spíš urazilo,“ tvrdí zástupce ředitele Martin Fousek.
„Celej ten díl byl jen o omílání jednoho fóru pořád dokola,“ říká Fousek a vyjmenovává přednosti domoviny: „Vždyť je tu pěkně. Máme tu hory, vodu, lesy, čistý vzduch. Lidi jsou tady fajn, všichni se známe a je tu pohodička. Na to, jak je to malé město, to tu docela žije.“ Po pár rundách s domorodci se stahujeme na hotel. Nad městem se tyčí hory. Jedna ze sjezdovek z Uhlířského vrchu ústí přímo do města. Jen pár kilometrů od centra tu šumí hladina nejmladší přehrady České republiky – Slezské Harty. S pivem v hlavě a větší trochou nadsázky nám připadá, že usínáme v takovém českém Vancouveru, který díky lokaci v blízkosti hor a vodní plochy (a řadě dalších věcí, které opomíjíme) vyhrává pravidelně soutěž organizace Economist Intelligence Unit o nejlepší město pro život. Po bahně ani stopy a nám začíná být jasné, že kolegy v Praze zklameme.
Po snídani na nás čeká místostarosta Rys, aby nás vzal do nové chlouby města – wellness centra v Dukelské ulici, které se oficiálně otevírá až na konci dubna. Bazény jsou ale už napuštěny a pod vedením šéfa záchranářů ze Slezské Harty tu trénují plavčíci. „Přestavba starého bazénu na moderní centrum začala minulý rok v březnu. Stálo to 140 milionů korun a 40 procent nákladů zaplatila Evropská unie,“ říká místostarosta. Dřevem obložená budova je opravdu pěkná. Její okolí se ještě dokončuje a dělníci s bagry finišují. A nejednou ho vidíme. Bahno. Tak přece jsme ho našli. Už ho tu moc nezbylo, ale mise je splněna. Skáčeme do auta a vyrážíme směr Praha.
***
Freudenthal
Bruntál je z hlediska institucionálního pravděpodobně nejstarší město na území České republiky. Je poprvé zmiňován v tzv. Uničovské listině krále Přemysla Otakara I. z roku 1223. Založen byl roku 1213 jako první osada s magdeburským městským právem v Českých zemích. Bruntál byl osidlován ze severu, proto kolonisté přinášeli právo magdeburské neboli právo saské. Důvodem založení města byla snaha Přemyslovců zajistit tuto dosud neobydlenou část Jeseníků s jejím rudným bohatstvím pro český stát.
