To sladké slovo Vánoce. A letos budou bílé – hlas zvonů zní závějí a lidé mají k sobě blíž. Tak blízko, že projít davem a nepřijít o peněženku je malý zázrak. V krámě vám zase přejedou nohy vozíkem, vrazí vám loket do břicha a pokladní vás seřve, že zdržujete. Jdete domů, ruce vytažené jak pavián od tašek, a ejhle, před domem do již přecpaných popelnic sympatický mládenec rve velké papundeklové krabice. Když se ohradíte, ironicky opáčí, jestli jsou vaše (ty popelnice). A doma. Boží dopuštění. Muž stojí na štaflích a podává dolů ozdoby, máte patlavé ruce – a malér je na světě. Ale co, před Vánocemi se vždycky nějaký ten důvod ke kvalitní hádce najde. Pes, na kterého se v nastalém vzrušení zapomnělo, vytahal kosti z koše, sežral je, pozvracel vyčištěnou sedačku. Sedí vedle té hromádky a hodlá si pošmáknout znovu. Odradí jej pouze nelidský řev.
A už jsme u „zviřátek“, která všichni milujeme a o Vánocích dvojnásob. V myslích nám tane, jak jdou laňky hlubokým sněhem k jesličkám, kam jim hodní lidé donesli pamlsky. Zato v ulicích jsou rybí jatka, prásk s rybou do kádě, prásk ven, mordýři jsou v ráži a kapři jsou omlácení, dnes jako za socialismu. Jen asi žádný z těch, kteří je tu vraždí, nebude spisovatel v nouzi jako kdysi Ivan Klíma. I když kdo ví, jestli si tu nějaký básník nevylepšuje rodinný rozpočet. Klíma ale o tom všem – včetně poprodejního špásování s vnadnou prodavačkou – napsal moc hezkou povídku. Jenomže každý není Ivan Klíma, a jak teď z toho vánočního sloupku ven? Že jsou na sebe lidé jako saně a o Vánocích zvlášť? Vážně to je tak, jak zpívá Jan Burian, že budou Vánoce, ty svátky zapomnění? To už je jenom na nás...
O autorovi| JANA MACHALICKÁ, redaktorka LN
