* LN Na většinu svých dosavadních koncertů v České republice jste si vždy jako hosta pozval některého z tuzemských hudebníků – ať již to byl Dan Bárta, Iva Bittová, nebo třeba Tara Fuki. Překvapili vás něčím čeští muzikanti?
Nemohu říct, že by mě něčím přímo překvapili... Všichni čeští muzikanti, se kterými jsem vystupoval, měli pochopitelně trochu jiné hudební vnímání, ale právě proto jsem si je pozval. A nejenom je – na většině svých koncertů spolupracuji s muzikanty ze země, kde právě vystupuji. A to hlavně proto, že každý hudebník má své kulturní kořeny, které více či méně ovlivňují jeho tvorbu – ať už je oddán jakémukoliv žánru. Zpíval jsem na pódiu s ruskými jazzmany, islandskými hráči reggae i australskou skupinou, která se věnovala africkému folkloru. Navzdory tomu žádný z těchto muzikantů v sobě nezapřel zemi svého původu.
* LN Jaké kulturní kořeny jste konkrétně cítil při společném vystoupení například z Dana Bárty, který se věnuje jazzu?
Je to vynikající hudebník, ale přece jen má jiné frázování a jazzové cítění než třeba američtí hudebníci; stejně ovšem jako třeba skandinávští, němečtí nebo francouzští jazzmani. Ale to v nejmenším není na škodu – naopak v tom spatřuji výhodu! Možná že kdybych byl obeznámený s tradiční českou hudbou, dokázal bych to pojmenovat přesněji, ale to bohužel nejsem. Právě proto ovšem tak rád vystupuji s hudebníky z nejrůznějších koutů světa. Věnuji se hudbě už tak dlouho, že mě v ní sice jen máloco dokáže překvapit, nebo dokonce zaskočit, ale strašně rád se nechávám inspirovat právě těmito odlišnými hudebními kořeny. Jsem totiž obrovský fanda do všech hudebních žánrů, co jen jich hudba má, ale vůbec ze všeho nejraději s nimi experimentuji.
* LN Myslíte si, že čeští muzikanti mají šanci uspět ve světě?
Pokud se týká jejich talentu, pak ano. Setkal jsem se v České republice s fantastickými muzikanty, kteří jsou bez přehánění na světové úrovni. Jsem přesvědčen, že každý hudebník má šanci uspět ve světě, protože každý je svým způsobem unikátní. A jeho rodná řeč mu nikdy nemůže být na obtíž, protože jediným celosvětovým jazykem je právě hudba. Není vůbec důležité, jestli zpíváte anglicky, francouzsky, německy nebo česky – pokud zpíváte dobře, publikum vám bude naslouchat, i když neporozumí významu jediného slova. Vždyť kolik je dnes slavných afrických nebo arabských hudebníků z oblasti world music, kteří zpívají svou mateřštinou, jíž za hranicemi jejich země také nikdo nerozumí!
* LN Proč potom hudební trh ovládají skoro výhradně hudebníci z Anglie a Ameriky?
Úskalím celosvětového úspěchu je marketing – gramofonové společnosti pochopitelně vždycky budou více investoval do anglo-amerických hudebníků než třeba do skvělého vokálního souboru z Keni. Naštěstí žijeme v době internetu, kdy je dostupná prakticky jakákoliv hudba z kteréhokoliv koutu světa. Ale je potřeba ji hledat – a to znamená hudbu opravdu milovat.
* LN Zmínil jste se o world music. Vy sám se tradiční hudbou inspirujete?
Inspiruji se veškerou hudbou, která se dostane k mým uším, ale stejně tak mě inspiruje třeba Ježíš Kristus a celé křesťanské náboženství. Inspirují mě lidé, které potkávám, ovlivňují mě země, kde koncertuji. Inspirace je všude kolem nás, pochopitelně tedy i v tradiční hudbě. Ale abych byl upřímný, i když mám hodně rád třeba íránskou nebo balkánskou muziku, žádný velký znalec world music nejsem. V hudební oblasti tak pro mě pořád největší inspirací zůstávají Chick Corea a Keith Jarrett.
* LNA zajímají vás i mladší jazzoví hudebníci?
Příliš současnou mladou hudbu nesleduji, ale musím říct, že jsem byl doslova nadšen z loňské desky Chamber Music Society jazzové basistky Esperanzy Spaldingové. Po právu letos získala cenu Grammy v kategorii Objev roku. Je opravdu fantastická!
* LN Vy sám jste získal už deset cen Grammy. Jaký význam pro vás tato ocenění mají?
Pro mě osobně měla největší význam první cena Grammy, kterou jsem získal v roce 1985 v kategorii Nejlepší jazzový vokální výkon za píseň Another Night In Tunisia. Nebyl jsem tehdy nijak slavný a tahle cena mi v kariéře hodně pomohla – utvrdila mě, že dělám něco, čeho si ostatní váží, ale samozřejmě na mě taky upozornila veřejnost. V tom je ostatně podle mého největší – a často i jediný – smysl Grammy Awards: je to přece jenom cena hudebního průmyslu. Ten si ji vymyslel, aby mu pomohla propagovat jeho produkty. Někdy pomůže opravdu talentovaným hudebníkům, jindy ji dostanou muzikanti, o jejichž kvalitách lze hodně pochybovat. I to je důvod, proč já těmto cenám žádnou velkou pozornost nevěnuji.
* LN Prodal jste přes dvacet milionů desek, pozornost hudebním cenám tedy věnovat nemusíte. Jak si vlastně vysvětlujete, že je vaše hudba pro posluchače tak přitažlivá?
Mám na to svou teorii: moje hudba dělá lidem dobře. Jsem přesvědčený, že lidé v přítomnosti mé hudby prožívají příjemné okamžiky. Vnímám to na koncertech, kde mohu sledovat, co publikum při mé hudbě pociťuje. To je důvod, proč miluji koncerty – zbožňuji publikum a jeho emoce. Jsou pozitivní a vstřícné. A to je nejspíš důvod, proč si lidé kupují mé desky: možná si chtějí i doma navodit atmosféru, kterou prožili na mých vystoupeních.
* LN Svoji loňskou desku VOCAbuLarieS jste vydal až po osmi letech. Proč tak dlouhý čas mezi dvěma nahrávkami?
Není těžké psát nové písničky, ale není snadné tvořit opravdu dobré skladby, ty nejlepší, jakých je muzikant schopen. Před natáčením poslední desky VOCAbuLarieS jsem měl zkomponovaných spoustu písní. O to bylo těžší z nich vybrat pouhých sedm na album. A ty pak dobře zaranžovat – pokud jste mou poslední desku slyšel, tak nejspíš víte, že každá skladba má v průměru devět minut. A věřte mi, že udržet posluchačovu pozornost po takhle dlouhou dobu je v dnešní uspěchané době velice obtížné. Ale osobně jsem přesvědčen, že se nám to povedlo – producent, aranžér a dirigent Roger Treece odvedl v tomhle ohledu skvělou práci. To všechno ovšem trvá určitý čas – tím víc času, čím jste starší. S přibývajícím věkem už člověk tolik nespěchá, nedusí se mladickou energií, rád si všechno promyslí a poměří svými životními zkušenostmi. Apřipočte-li se k tomu velké množství odehraných koncertů, není divu, že mezi dvěma mými nahrávkami uplyne i osm let.
* LNV poslední době se na hudební scéně stále víc prosazuje váš syn Tyler McFerrin, s nímž jste ostatně několikrát vystupoval i vy sám. Podporujete ho v hudební kariéře, stejně jako vás podporoval váš otec, který byl operní zpěvák?
Můj otec byl skvělý operní zpěvák – historicky vůbec první Afroameričan, který podepsal kontrakt s Metropolitní operou! Těžko by tenhle operní svatostánek přijal do svých řad černocha, kdyby všechny ostatní nezastínil krásou svého hlasu; zejména jeho ztvárnění titulní role ve Verdiho opeře Rigoletto je dodnes vzpomínané jako mistrovský výkon. Můžete si ho ostatně poslechnout, nazpíval pěvecké party za Sidneyho Poitiera ve filmu Porgy a Bess. Není divu, že někdo takový mě podporoval ve zpěvu. Přinejmenším tím, že doma od rána do večera zněla hudba – klasická i jazzová. A já ji poslouchal a vstřebával. Stejně jako mnohem později mé děti, když jsem si doma pouštěl nejrůznější jazzové desky. Přirozeně mám radost, že se Tyler vydal v mých stopách, i když jen muzikant ví, jak to bude mít jeho potomek na hudební dráze těžké...
* LN Vaším životním hitem se stala skladba Don’t Worry, Be Happy, kterou však na koncertech skoro nehrajete. Omrzela vás?
Nehraju ji, to je pravda, ale pořád ji mám rád. Nemyslím si, že je to špatná píseň, ale ze svého repertoáru mám raději jiné skladby.
* LN Není jedním z důvodů, proč už ji nehrajete, i její zneužití v předvolební kampani George W. Bushe?
Ano, je to jeden z důvodů, proč jsem tuhle píseň v roce 1988 přestal zpívat. Protestoval jsem proti použití této písně v prezidentské kampani George W. Bushe, protože se tak stalo bez mého vědomí a souhlasu; navíc jsem sám volil jeho protikandidáta. Ale ničeho jsem nedosáhl, tak jsem alespoň Don’t Worry, Be Happy vyřadil ze svého repertoáru, aby všem bylo jasné, že já mezi podporovatele George W. Bushe nepatřím... Nemám nic proti tomu, když si ode mě tuhle skladbu někdo koupí pro reklamní účely, což se ostatně stalo už několikrát, ale rozhodně nechci, aby v předvolebním boji podporovala prezidentského kandidáta, s jehož politikou nesouhlasím.
* LN A publikum si nestěžuje, když se nedočká vašeho největšího hitu?
Dosud mě neukamenovalo, tak to nejspíš nese celkem statečně. Možná že mnoho lidí, kteří přijdou na můj koncert, očekává, že to bude poslední skladba večera, ale zatím jsem žádné velké zklamání z jejich strany nezaznamenal. Možná mi odpouští, protože cítí, že své publikum miluji. A já ho opravdu zbožňuji – je mojí největší inspirací! Ne vždy mám na koncertě hosta ze země, kde zrovna vystupuji, ale jednoho hosta mám vždycky – publikum! To je můj nejlepší host, kterého vždycky vyzvu ke spolupráci a zatím mě nikdy nezklamal.
***
Pokud zpíváte dobře, publikum bude naslouchat, i když neporozumí významu jediného slova
