Předešlá, obdobně pojatá expozice, představující Pavlu Aubrechtovou a Vladimíra Gebauera, obsahovala přes svoji odlišnost jistou „pojící nit“. Stejně je tomu i u výstavy s názvem František Doležal a Karel Valtr - dva přátelé malíři. Jakkoliv působí Karel Valter na diváka svým díly optimističtěji a volbou barev i divočeji, tlumenější kvaše Františka Doležala mají stejný náboj, jen položený v jiné rovině.
Oba umělci se narodili před sto lety, jejich životní cesty, jak tvůrčí, tak lidské, se prolínaly, formovalo je stejné společenské ovzduší a tehdejší výtvarný svět. Záměrně, a to je na výstavě nejzajímavější, jsou tentokrát prezentováni z jiného úhlu než obvykle. A to jako tvůrci osobitých koláží a kvašů. Oba v tom vynikli a u obou lze opět najít, byť velmi skrytou, paralelu.
Díla Františka Doležala v sobě mají napsáno to, co i autor ve své tváři. Zamyšlení se nad věcmi obecnými, které obklopují všechny bez rozdílu postavení i různě silné snahy jim uniknout. Duchu děl odpovídají i názvy: Tíha odpovědnosti, Zkouška...
Valtrova tvorba, ač na první pohled veselejší a jásavější, v sobě nese stopy z prožitků v Buchenwaldu, odkud se vrátil v květnu roku 1945 s nutnou potřebou vše ze sebe „vymalovat“. Když měl v roce 1947 v divadle E. F. Buriana výstavu, František Doležal k ní řekl, že „Valtrovy barvy zaplály, tvary se přetavily do nových forem...“.
Fascinace poli a lesy Také v tváři Karla Valtra, zvěčněné na černobílé fotografii, jsou patrny odrazy jeho tvorby a naopak. Valtr, rodák z jižních Čech, má i v pozdním věku úsměv šibala, který těžší momenty života balí do humoru a ironie. Člen českobudějovické umělecké skupiny Linie byl orientován od počátku avantgardně, tíhnul k divadlu i hudbě, fotografoval, experimentoval.
Nikdy ho však nepřestaly fascinovat dva motivy – pole a les. Zůstal v jižních Čechách, v krajině, do jejíž siluety vtiskával cit i zamyšlení nad zákonitostmi lidského bytí. Nevyhýbal se ani motivům z Itálie, Paříže, Řecka, zaujaly ho i osobnosti, které obohatily svět (Newtonův zápisník). Inspirace rodnou krajinou však byla nejsilnější. „Poznal jsem, že jen určitá krajina či příroda mi dává nejlepší možnost uvolnění, nejvíc mne podněcuje k tvoření. Proto jsem si zamiloval severní Táborsko, Kaplicko...,“ napsal Karel Valter.
Rovněž Františka Doležala, známého také jako zakladatele a dlouholetého vedoucího Galerie Vincence Kramáře v Dejvicích, uchvátila příroda, zejména Litoměřicko a České středohoří. Přidaly se však i jiné prvky jako městská periferie, inspirace poezií a další...
Rodák z Kostelce nad Orlicí, který později přesídlil do Prahy, je svým malířským dílem řazen k tradici české imaginativní malby 2. poloviny 20. století. Prošel složitým uměleckým vývojem, který kopíroval jeho osobní zájem o vše nové, aniž by opomíjel životní pravdy a zásady. Výběr z jeho kvašů, který lze viděl v Galerii Smečky, vypovídá o Doležalovi mnohé. I ty rozměrově nejmenší mají silný motiv umocněný formou a barvou.
Oba autory, jejichž tvorba bude ve Smečkách vystavena do 28. srpna, spojuje kromě celoživotního přátelství také touha experimentovat a vyjadřovat silně emotivní pohnutky. Valtr s větším nadhledem a modernitou, Doležal s citelnější vazbou ke klasickému podobenství.
