Hudební pondělí – Devendra se ptá, co z nás bude, mladý český jazz a (s)něžné kytarové sólo
Koho bohové milují, ten umírá mladý. Devendra Banhart je živ a zdráv, a tak ho čeká nelehký úkol: nezklamat svoje publikum pár roků poté, co jako zázračné dítě přinesl na scénu prvotní echo hippiesáckých šedesátých let. Jednat nějak rozumně dál poté, co jeho zjevení pomohlo pojmenovat jeho generaci „freak folk“, tedy Potrhlí. Tulák, který zprvu natáčel písně do telefonní schránky přátel, má od nynějška Madonnu a Cher za kolegyně u téhož vydavatele. Ustojí to typ, který působí jako kombinace George Harrisona, Christiana Morgensterna a svatého Františka?
V přátel kruh se skrýt Noví songwriteři jako Banhart vletěli na veřejnost počátkem milénia překvapivě, ale logicky. Technologická hudba i společnost u počítačů uvítala někoho, kdo upoutá off-line a unplugged, jen s jedním nástrojem a nápady z vlastní hlavy. Uprostřed zamrzlé Bushovy politiky ukazovali takoví jako Devendra, jaká pohoda může být bydlet stranou, vyznávat bohy, kteří jsou nám nejbližší, nechat fantazii svištět na plné obrátky a „v přátel kruh se skrýt“, jak zpívávala česká skupina Vltava.
Když přišel zahrát do slavného britského pořadu Joolse Hollanda jako objev zasvěcených, sedl si na podlahu a z kapuce mu čouhal jen nos a vousy. V televizi tohle vypadá vždycky trochu podezřele, ale Banhart, syn venezuelské matky a amerického otce, skutečně přicházel odjinud. Vyrůstal v obou zemích svých rodičů, zčásti v neformální komunitě, která ignorovala, že éra hippies už je pryč. Vymýšlení písniček, jen tak pro sebe, bylo doma na denním pořádku.
Když mladého zběha z výtvarné školy představil světu Michael Gira (legenda z kapely The Swans, literát a vydavatel), působil Devendra jako excentrický naturščik políbený Talentem. První škruntavé, meandrické a vtipně zamotané písničky byly jen pro ty, kdo jsou zvyklí zaposlouchávat se. Záhy nato dobyl Devendra širší scénu líbezným přihlášením k folk rocku šedesátých let: byla tu slyšet křehkost CSN & Y, ale i absurdity a nonsensy jak z Lennonova Písání. Taky neokázalé pozitivní naladění, kterému nedůvěřuje dekadentní mládež všech generací; Devendrovu scénu (snad s -výjimkou transgender performera a zpěváka Antonyho) tak vzdálilo klubové komunitě.
Milovaná chobotnice Natalie Portmanová Balady, karnevalové blázniviny, písňová poezie s překvapivou pointou i reggae: tříbený naivismus dal Banhartovi velké publikum. Odmítl se přihlásit k západním šedesátým létům a místo toho nabídl štítek „naturalismo“. Odkazuje k brazilské popartové, surreálné i politické vlně konce šedesátých let, sexy psychedelické vzpouře kolem básníka a rockera Caetana Velosa.
Dnes každý chytlavější nápad z nezávislé scény svižně přebere reklama na mobily: v takové situaci musel Devendra řešit, jak se nestat retrofanglí. Ale zmínění Brazilci vyznávali cosi, co mu píchlo. „Antropofágie“ je jakýsi kulturní kanibalismus: při multikulturních setkáních přebíráte to, co vám pomáhá přežít. Když potrhlého samorosta, který si hraje na pop-music, pop ochotně přijal, enšpíglovsky se posunul: dnes si ironicky pohrává se statusem hvězdy. Nejvíc si ho vychutnal před dvěma lety: se svou tehdejší milou, hvězdnou herečkou Natalií Portmanovou, natočil videoklip Carmencita jako bolywoodský „duchovní akčňák“, béčkovou podívanou s božstvy, bitkami a proměnou zrazené princezny v chobotnici.
Cibule správně vytažená Nové album je tak vlastně nenápadnější, i když je první u nadnárodních Warnerů. Název What Will We Be se ptá: co z nás bude? K tomu hned dodejme, že píseň Goin’ Back se nejdřív zdá jako písnička o návratech na místa dávných lásek a přátelství, aby ze sebe sklepala sentiment a prohlásila návraty za nesmysl, protože jen přítomnost je skutečná. Což jsou podnětné zprávy ve vztahu k retrorovině Banhartovy hudby: hledá v minulosti jen impulzy pro to, co je podstatné právě teď.
Poté, co v prvních sto padesáti písních napíšete těch několik zásadních, lze s talentem pokračovat velmi slušně – a čekat, zda se styl časem sám posune. Takhle, bez proměny, ale pořád ještě s dobrým obsahem, funguje What Will We Be. Devendra někdy mluví úplně přímo („je to legrační, když myslíš, že jsi sám – a pak se rozhlídneš a vidíš, že jsi doma“), jindy se mu povede dobrý obraz: třeba když se při pohybu světem cítí jako kosmická cibule, kterou si osud vytahuje ze země. Reggae Foolin’ i vyznání-instruktáž Angelica (v polovině přejde píseň mixem do jiného stylu a jazyka) ale ukazují, že humor Banhartovi ještě nedošel.
Hudební epochy jsou až moc často vnímané fanouškovsky, přes filtr úzkého osobního vkusu. Pak se stává, že k nim jen něco zkratkovitého cítíme, ale neumíme je popsat. Banhart připomíná, kolik momentů z historie beatových songů řešilo cosi, co by se nám teď mohlo hodit. Ještě že ta lekce přichází od někoho zábavného a – povolme si tu to slovo – charismatického. Jinak by to byla jen lekce, a ne taky zábavná a vrstevnatá tvorba.
Devendra Banhart: What Will We Be
Warner Brothers, 2009
