Lidovci, kteří se sešli na v říjnu 1989 v Savarinu, patřili k takzvanému Obrodnému proudu ve straně. Dohodli se na manifestu, který nazvali ho Deklarace Obrodného proudu v Československé straně lidové. Žádali návrat strany ke křesťanství, vyzvali k demokracii a dodržování lidských práv. A také žádali hlavy vedení lidovců, jimž po celá osmdesátá léta předsedal Zbyněk Žalman a toto období bylo příznačné pronikáním StB do stranických struktur.
Z dnes známých politiků mezi obrodnou skupinu patřili Jan Kasal, Jiří Karas či budoucí místopředsedkyně Ústavního soudu Ivana Janů.
Pro lidovce (někteří z nich měli, jak uvádí ve své studii historička Adéla Gjuričová, kontakty s křesťany v disentu – například s Václavem Malým) tím víceméně začal proces vyrovnání se s komunistickou minulostí, tou vlastní, byť Obrodný proud vznikl už v roce 1985.
Retro zprávy
|
Vyrovnávání to bylo ale hodně divoké, vlastně ledabylé, snad i svatouškovské. Kdo si udělá cestu do lidoveckého archivu, může nalézt pozoruhodný dopis z přelomu roku 1989 a 1990 (není datovaný). Napsala ho nová polistopadová lidovecká elita v čele s Richardem Sacherem a Josefem Bartončíkem (mimochodem dlouholetým předlistopadovým šéfem ČSL na jižní Moravě) a adresátem byl tehdejší americký prezident George Bush. V dopise stálo: „Komunisté Československé straně lidové prostřednictvím dosazených vůdců vnutili nedůstojnou a klamnou úlohu (…) Prostí členové však ideál pravé víry, demokracie a svobodné křesťanské a demokratické strany neopustili. Rozvíjeli je ve svých řadách, až se posléze otevřeně odvrátili od zkompromitovaného vedení strany a v podobě obrodného procesu dovedli toto úsilí k vítězství.“
Tato poněkud alibistická formulace mnoha lidovcům nevoněla. Na lidoveckém sjezdu v dubnu 1990 vystoupili někteří řečníci, kteří žádali přece jen trochu hlubší sebereflexi než prohlášení typu „byli jsme znásilnění komunisty, ale zůstali jsme věrní demokracii“. Žádali i změnu údajně zdiskreditovaného názvu strany, ale neprosadili se.
Bartončíkův a Sacherův příběh o „nevinnosti“ lidovců, běžných straníků, zvítězil. A to dokonce natolik, že lidovci byli jednou ze čtyř „historických stran“, které ve společné výzvě žádaly ještě před prvními svobodnými volbami v roce 1990 postavit KSČ mimo zákon.
Z normalizačních lidovců se přes noc stali lidovci státotvorní, demokratičtí, svou minulost zahodivší, lavice obžalovaných zůstala vyhrazena pouze pro komunisty. Na lidovce, ale i členy Československé strany Socialistické, kteří KSČ přísahali v pravidelných intervalech věrnost při výstavbě socialismu, se tak nějak zapomnělo. A co víc: proměna se lidovcům podařila.
