Tento trochu sarkastický titul jim přiřkl proto, že první veřejnoprávní rozhlas vznikl v Německu po skončení druhé světové války na základě "britských pravidel", přenesených do severního Německa Velkou Británií coby jednou z vítězných mocností obsazujících Německo. "Každý, kdo se zabývá médii, musí vidět jejich obrovský poten ciál umožňující ovlivňování veřejnosti. Hitler i Stalin je tak také využívali. Ale právě tahle hořká zkušenost byla důvodem, proč se němečtí demokraté přihlásili k veřejnoprávním médiím a proč ohledně prospěšnosti jejich zavedení nevznikl žádný spor mezi politickými stranami napříč celým spektrem. Nikdo neprotestoval," řekl Schiwy.
Současně ale dodal, že existence veřejnoprávních médií závisí na jejich akceptaci veřejností. Pokud se tvůrcům programu nepodaří vytvořit platformu získávající veřejnou podporu, média stagnují. A to platí dvakrát, jde-li o mladé diváky či posluchače.
Úloha veřejnoprávních médií se v době on-line sítí určuje obtížněji než předtím. Ve Velké Británii loni předčil internet objemem reklamy všechna ostatní média. A Česko je podle jedné statistiky desátou zemí na světě, pokud jde o rychlost růstu připojení na Facebook – současný počet uživatelů již brzy přesáhne dva miliony, přičemž největší zastoupení mají mladí lidé ve věku od čtrnácti do třiceti čtyř let.
V této souvislosti nezbývá než doufat, že svou platformu si v multimediálním prostředí najdou také veřejnoprávní média, aby jejich divácká a posluchačská obec nestárla, jak jsme toho zatím svědky. Fakt, že i v tomto roce nadále funguje například multimediální oddělení Českého rozhlasu – ČRo Online – a že jeho šéf Alexandr Pícha mluví v rozhovoru pro server Česká média o potřebě připoutat analogový program k multimediálním možnostem, zní proto nadějně. Jen nevím, co přesně znamená věta, že multimediální projekty budou do budoucna čistě rozhlasové. Nejenže mám pocit, že si významy těch slov tak trochu odporují – myslím si navíc, že to byly právě projekty s přesahem do dalších médií, které v posledních letech vábily k Českému rozhlasu mladé lidi.
Pokud jde ale o mě osobně, asi mi nezbývá než si se skřípěním zubů připustit přechod z mladého do středního věku, a současně s tím se přiznat k faktu, že mou podporu si veřejnoprávní média multimédii získávat nemusejí. Takže třeba Česká televize si u mě svou existenci daleko lépe obhájila tím, že ve své edici vydala publikaci Seriály od A do Z – Lexikon českých seriálů autora Jiřího Moce. Najdete tu všechny seriálové projekty všech (tedy i komerčních) celoplošných televizí od vzniku české seriálové tvorby v roce 1959 až do loňského roku. Během padesáti let jich vzniklo 235.
To se to najednou vzpomíná. A člověk si připadá nějak důležitější. Když třeba Jiří Moc napíše, že o pětidílném seriálu Muž, který nesmí zemřít (1976) se dnes neví skoro nic, zdá se mi moje dávná dětská vzpomínka na to, že v tomhle seriálu hodili Svatopluku Skopalovi při přestřelce do zad nůž a jeho spolubojovníci ho odmítali vytáhnout, aby nemuseli přerušit palbu, téměř historicky významná. Jen někdy bych s Mocovým hodnocením polemizoval: o seriálu Druhý dech, který poprvé běžel v listopadu 1989, autor píše, že "hodně prošuměl". Já si ovšem pamatuji, že i přes společenský kvas veřejnost seriál doslova žrala a také představitelka jedné z hlavních rolí Ivana Chýlková si později novináři Jiřímu Chuchmovi postěžovala, že po jeho odvysílání se mohla "urozhovorovat". Žádný novinář jí však přitom nepoložil žádnou zajímavou otázku, třeba jakou má barvu pyžama. Měla na ni tehdy připravenu originální odpověď: "Nespím v pyžamu."
